Duben 2008
Humanismus
1. dubna 2008 v 18:37 | Wilunka | Dějepismyšlenkový směr; doprovází renesanci od pol. 15. stol. do stol. 16.
Kryštof Harant
1. dubna 2008 v 18:33 | Wilunka | DějepisKryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564-1621) pocházel ze staročeského rytířského rodu, jeho otec (Jiří Harant), se čtyřikrát oženil a Kryštof byl synem z jeho posledního manželství s Marií Annou z Janovic. V jeho rodině se velice dbalo na vzdělání, Kryštof už ve třinácti letech mluvil německy a italsky. Krátce nato vstoupil do služeb pozdějšího krále Ferdinanda II., kterého doprovázel na vzdělávací cestě po Itálii. Po svém návratu roku 1584 se oženil a pár let žil na zděděném statku jako drobný šlechtic. Roku 1588 se vypravil do války proti Turkům, kde setrval téměř 10 let. Po smrti jeho manželky v roce 1598 se vydal na cestu do Svaté země, Palestiny, Egypta, navštívil i Kypr. Protože ale onemocněl, byl donucen vzdát se dalších cest a musel se vrátit domů. Císař Rudolf II. ho za jeho předchozí válečné zásluhy jmenoval komořím a povýšil ho do panského stavu. Ačkoliv nezastával žádný zemský úřad, patřil Kryštof Harant k nejváženějším představitelům české šlechty. Z druhého manželství získal východočeský hrad Pecku, avšak teprve třetí manželství mu přineslo očekávané potomky. Hrad Pecka se v té době stal jedním z českých regionálních center kultury a Kryštof Harant byl nejen jejím konzumentem, ale i spolutvůrcem (jako skladatel-mše Missa quinis vocibus). Na žádost svých přátel sepsal své zkušenosti z cest a roku 1608 je vydal. Jeho cestopis Putování aneb Cesta z království českého do města Benátek, odtud po moři do země svaté, země judské a dále do Egypta, se okamžitě stal nejčtenější knihou mezi měšťany a šlechtou. Kryštof Harant ve své knize nepopisoval pouze jeho příhody, ale všímal si také rázu krajiny a jejích obyvatel. Na rozdíl od svých cestujících předchůdců znal Kryštof velice dobře navštěvované země z předchozího studia z hlediska geografického, historického a přírodovědeckého, a proto se tato kniha stala také knihou vzdělávací. Svou knihou si mezi českou šlechtou získal vysokou prestiž, která ho přivedla i do politiky. Jako dvorní rada císaře Matyáše ještě před rokem 1618 přestoupil od katolíků k utrakvistům a za stavovského povstání byl zvolen vojenským komisařem. Zúčastnil se Thurnova tažení proti Vídni a při jejím obléhání velmi úspěšně řídil dělostřelce. To mu jeho přítel z mládí Ferdinand II. (nyní již císař římský a král český a uherský) nikdy neodpustil. Po porážce stavovského povstání byl Kryštof Harant zatčen, odsouzen k smrti a v červnu roku 1621 sťat na Staroměstském náměstí v Praze. Cestou na popraviště žádali někteří z odsouzených kněze, aby tlumočili jejich vzkazy manželkám a dětem. Kryštof Harant pochyboval nahlas o stálosti své manželky a ani nedoufal, že by nad jeho smrtí dlouho truchlila. Nejspíš před tím prožíval rodinnou krizi, jejíž stín si s sebou nesl až sem. Kronikář k tomu dodává: "Ale všetečná ta žena ničehož toho neplnila, Bohu ,svědomí, dítkám i poddaným se zpronevěřila, když brzo potom za člověka převrhlce se vdala, syny k jezuitům k cvičení obrátila, sama přestoupila a na poddaných těla i duše ukrutnost uvodila...." Tím převrhlcem nebyl nikdo jiný než Harantův dřívější nejbližší přítel Heřman Černín Z Chudenic, s kterým kdysi cestoval do Jeruzaléma. Byl to horlivý katolík, účastnil se bitvy na Bílé hoře. Při staroměstské exekuci seděl na tribuně jako císařský hejtman Starého Města a díval se na Harantovu popravu. Na rozdíl od mnoha jiných popravených nepronásledovala pomsta jeho syny. Nejstarší se stal důstojníkem v císařském vojsku, nejmladší pak převorem augustiánů v Praze. Staroměstskou exekucí tak odešel ze života jeden z nejvýznamnějších kavalírů pozdně renesanční doby, cestovatel, spisovatel a hudební skladatel, který patřil k vrcholným představitelům českého zlatého věku těsně před vypuknutím hrůzných období třicetileté války.
Alexandr III. Veliký
1. dubna 2008 v 18:31 | Wilunka | DějepisAlexandr III. Veliký,nejslavnější dobyvatel antiky,se narodil v r.356 př.n.l v Pelle hlavním městě Makedonie.Jeho otec,král Filip II. Makedonský,byl člověk opravdu mimořádně schopný a prozíravý.Filip rozmnožil a přeorganizoval makedonské vojsko a udělal z něj válečnou sílu největšího kalibru.Nejprve s tímto vojskem dobyl okolí oblasti až k severnímu Řecku a potom se obrátil na jih a dobyl většinu Řecka samotného.Dál vytvořil svazek řeckých městských útvarů a sám stál v jejich čele.Plánoval si válku proti Perské říši,ležící na východ od Řecka .Vpád začal v r.-336 př.n.l ale záhy byl teprve šestačtyřicetiletý Filip zavražděn.
Alexandrovi bylo teprve dvacet let,ale na trůn usedl bez potíží.Otec ho na následnictví pečlivě připravoval a mladý Alexandr již měl bohaté vojenské zkušenosti.Otec nezanedbal ani jeho vzdělání.Učitelem mu byl skvělý filozof Aristoteles snad největší vědec antického světa.
V Řecku i na severních územích si národy podrobené Filipem uvědomily,že jeho smrt jim skýtá dobrou příležitost zbavit se makedonského vlivu.Jenže Alexandr si za dva roky od nástupu na trůn dokázal obě oblasti podmanit.Potom svou pozornost obrátil na Persii.Po dvě staletí Peršané vládli ohromnému území,které se roztíralo od Středozemního moře až po Indii.I když už Peská říše nebyla na vrcholu své moci,stále ještě představovala hrozivého protivníka byla to největší,nejmocnější a nejbohatší říše na světě.
Tažení proti Peršanům zahájil Alexandr v r.-334 př.n.l ,protože musel nechat vojenské zálohy doma v Makedonii zajistily nadvládu nad územími dobitými v Evropě,vzal na svou odvážnou válečnou výpravu jen 35,000 vojáků.Ve srovnání s perskými jednotkami to bylo velmi málo.I přes počáteční nevýhodu dosáhl nad Perskými vojsky řady drtivých vítězství .Vítězství dosahoval ze tří důvodů:
Za prvé,vojsko které mu otec zanechal bylo,lépe vycvičeno a mělo lepší organizaci než perské.
Za druhé,Alexandr byl geniální vojevůdce ,možná největší všech dob.
Třetím momentem byla Alexandrova osobní odvaha třebaže v úvodních fázích řídil každou bitvu zpoza linií,rozhodujícím útvarům jízdy velel vždy v čele.Bylo to riskantní a často byl raněn.Ale jeho vojáci viděli,že s nimi sdílí nebezpečí a nežádá po nich,aby se vystavovali nebezpečí kterému by se sám vyhýbal.Ohromě to působilo na jejich morálku.Alexandrovy úspěchy byli tak že se stal dokonce faraónem a podrobil si Egypt bez boje pak v r.-331 př.n.l porazil několikanásobně početnější perskou armádu.A po tomto vítězství táhl na Babylon a na hlavní město Persie: Súsy a Persepolis.Do r.-327 jsi podrobil celou Perskou říši a mohl se klidně vrátit domů a nově organizovat život ve svých koloniích.Potíž byla v tom že Alexandrovy dobývání nestačilo a tak pokračoval dál do Avganistánu ,tam opět drtivě zvítězil a táhl opět dál až do Indie kde se ale musel zastavit v důsledku vyčerpání svých vojsk.Rozhodl se že se vrátí do Persie a znovu vyzbrojí svojí armádu na další válku.Po roce příprav se také rozhodl že by bylo výhodnější vytvořit Řecko-Perský stát kde by pak vládl on sám.
Aby toho dosáhl,povolal do svých vojsk Peršany a také uspořádal velký svátek "sňatek mezi východem a západem" to znamenalo že několik tisíc makedonských vojáků se oženilo s Asijkami.Je jasné že to vše dělal aby poté mohl jak plánoval uskutečnit invazi do Arábie a možná i do Indie nebo dobytí Říma,Kartága a západního středomoří.
Ať už byly jeho plány jakékoliv,dopadlo to tak,že už žádné další dobývání nenásledovalo.Na začátku června r.-323 př.n.l dostal Alexandr v Babylonu náhlou horečku a za deset dní umírá.Ještě mu nebylo ani třicet-tři let.
Alexandr byl snad nejdramatičtější postavou historie a jeho kariéra a osobnost zůstaly zdrojem intenzivního zájmu.Jeho ctižádost bylo stát se největším válečníkem všech dob a zdá se že si tento titul zaslouží.Jako vojevůdce byl jedinečný,samo to dokazuje že za jedenáct let bojů neprohrál ani jednu bitvu.Také založil v průběhu svého života víc než 20 nových měst sniž nejslavnější je Alexandrie v Egyptě!
Alexandrovi bylo teprve dvacet let,ale na trůn usedl bez potíží.Otec ho na následnictví pečlivě připravoval a mladý Alexandr již měl bohaté vojenské zkušenosti.Otec nezanedbal ani jeho vzdělání.Učitelem mu byl skvělý filozof Aristoteles snad největší vědec antického světa.
V Řecku i na severních územích si národy podrobené Filipem uvědomily,že jeho smrt jim skýtá dobrou příležitost zbavit se makedonského vlivu.Jenže Alexandr si za dva roky od nástupu na trůn dokázal obě oblasti podmanit.Potom svou pozornost obrátil na Persii.Po dvě staletí Peršané vládli ohromnému území,které se roztíralo od Středozemního moře až po Indii.I když už Peská říše nebyla na vrcholu své moci,stále ještě představovala hrozivého protivníka byla to největší,nejmocnější a nejbohatší říše na světě.
Tažení proti Peršanům zahájil Alexandr v r.-334 př.n.l ,protože musel nechat vojenské zálohy doma v Makedonii zajistily nadvládu nad územími dobitými v Evropě,vzal na svou odvážnou válečnou výpravu jen 35,000 vojáků.Ve srovnání s perskými jednotkami to bylo velmi málo.I přes počáteční nevýhodu dosáhl nad Perskými vojsky řady drtivých vítězství .Vítězství dosahoval ze tří důvodů:
Za prvé,vojsko které mu otec zanechal bylo,lépe vycvičeno a mělo lepší organizaci než perské.
Za druhé,Alexandr byl geniální vojevůdce ,možná největší všech dob.
Třetím momentem byla Alexandrova osobní odvaha třebaže v úvodních fázích řídil každou bitvu zpoza linií,rozhodujícím útvarům jízdy velel vždy v čele.Bylo to riskantní a často byl raněn.Ale jeho vojáci viděli,že s nimi sdílí nebezpečí a nežádá po nich,aby se vystavovali nebezpečí kterému by se sám vyhýbal.Ohromě to působilo na jejich morálku.Alexandrovy úspěchy byli tak že se stal dokonce faraónem a podrobil si Egypt bez boje pak v r.-331 př.n.l porazil několikanásobně početnější perskou armádu.A po tomto vítězství táhl na Babylon a na hlavní město Persie: Súsy a Persepolis.Do r.-327 jsi podrobil celou Perskou říši a mohl se klidně vrátit domů a nově organizovat život ve svých koloniích.Potíž byla v tom že Alexandrovy dobývání nestačilo a tak pokračoval dál do Avganistánu ,tam opět drtivě zvítězil a táhl opět dál až do Indie kde se ale musel zastavit v důsledku vyčerpání svých vojsk.Rozhodl se že se vrátí do Persie a znovu vyzbrojí svojí armádu na další válku.Po roce příprav se také rozhodl že by bylo výhodnější vytvořit Řecko-Perský stát kde by pak vládl on sám.
Aby toho dosáhl,povolal do svých vojsk Peršany a také uspořádal velký svátek "sňatek mezi východem a západem" to znamenalo že několik tisíc makedonských vojáků se oženilo s Asijkami.Je jasné že to vše dělal aby poté mohl jak plánoval uskutečnit invazi do Arábie a možná i do Indie nebo dobytí Říma,Kartága a západního středomoří.
Ať už byly jeho plány jakékoliv,dopadlo to tak,že už žádné další dobývání nenásledovalo.Na začátku června r.-323 př.n.l dostal Alexandr v Babylonu náhlou horečku a za deset dní umírá.Ještě mu nebylo ani třicet-tři let.
Alexandr byl snad nejdramatičtější postavou historie a jeho kariéra a osobnost zůstaly zdrojem intenzivního zájmu.Jeho ctižádost bylo stát se největším válečníkem všech dob a zdá se že si tento titul zaslouží.Jako vojevůdce byl jedinečný,samo to dokazuje že za jedenáct let bojů neprohrál ani jednu bitvu.Také založil v průběhu svého života víc než 20 nových měst sniž nejslavnější je Alexandrie v Egyptě!
Archimedes
1. dubna 2008 v 18:30 | Wilunka | DějepisKdyž v roce 75 př. n. l. známý řimský politik a řečník Cicero navštívil město Syrakusy na Sicílii, vyhledal tam hrob řeckého matematika, fyzika a vynálezce Archimeda. Hrob byl už v zanedbaném stavu, ale Cicero na něm ještě rozeznal vytesaný rovnostraný válec s vepsanou polokoulí a kuželem. Ojemy těchto tří těles jsou v poměru 1:2:3, jak se můžeme snadno přesvědčit. Archimedes si tohoto svého výsledku velmi cenil, zřejmě pro jeho matematickou hloubku a jednoduchost. Cicero dal Archimedúv hrob znovu upravit a vyjádřil tak úctu, kterou Římané chovali k velkému řeckému učenci. Zdá se však, že tato úcta pramenila spíše z obdivu k Archimedovu technickému a vojenskému umění, díku němuž za druhé punské války římská vojska nedokázala po dlouhé dva roky Syrakusy dobýt, něž se nakonec města zmocnila lstí. Syrakusy stály ve válce na straně Kartága a tak v roce 214 př. N. L. římský vojevůdce Marcellus město oblehl. Na Syrakusy zaútočila flotila 60 římských lodí a na pobřeží obáváná římská pěchota. Za hradbami města Archimedes a jeho pomocníci spustili své válečné stroje. Obrovské praky, katapulty a otočné jeřáby vrhat na Římany těžké kamenné bloky, okované berany a zobce prorážely boky římských lodí a zatlačovaly je do hlubin, železná chapadla na dlouhých řetězech zvedala lodi do výšky a smýkala jimi o skaliska. Oslnivé záblesky z městských hradeb oslepovaly římské vojáky a na prosmolených lodích zažehovaly plameny. Mohli bychom se domnívat, že historikové při líčení těchto událostí přeháněli. Pokusy však ukázaly, že soustředil-li Archimedes sluneční paprsky odražené od desítek vyleštěnýchvojenských štítů se snadno zápalné části dřevěné lodi, mohl skutečně vyvolat oheň. Je to ostatně princip, který využívají nejmodernější astronomické dalekohledy řízené počítačem. Slabé světlo hvězd je soustřeďováno do ohniska po odrazu od mnoha samostatně ovládaných zrcadel. Římané nakonec Syrakusy dobyli a při nastalém vraždění zahynul i Archimedes. Traduje se, že byl právě zabrán do nějakých geometrických konstrukcí, které rýsoval do písku, když k němu pronikl římský voják. "Nedotýkej se mých kruhů," zvolal Archimedes, než ho voják proklál mečem. Narozdíl od říše římské Archimedovy kruhy přetrvaly věčnost. Archimedes byl největším matematikem a fyzikem starověku a na jeho objevy navázala až novověká věda. Narodil se a zemřel v Syrakusách, kde byl jeho otec astronomem na dvoře krále Hierona II. Za studií v Alexandrii se Archimedes seznámil s matematickým dílem Eukleidovým, astronomickými názory Aristarchovými a poznal i leccos z egyptského života a moudrosti. Jeho spolužákem zde byl Erastosthenes, s nímž si Archimedes po návratu do Syrakus dopisoval. Z Archimedova díla se zachovalo devět rozsáhlích traktátů, několik dalších se podařilo částečně zrekonstruovat. V matematice se zabýval určováním obsahů ploch (kruhu, elipsy, parabolické úseče) a objemů těles (válce, kužele, koule, elipsoidu, paraboloidu), přičemž používal způsob téměř totožný s dnešním integrováním. Studoval vlastnosti nekonečné odvíjející se spirály,která se jmenuje po něm. Určil také 13 polopravidelných mnohostěnů, které na rozdíl od pěti pithagorejských pravidelných mnohostěnů jsou ohraničeny různými pravidelnými mnohoúhelníky. Archimedův mnohostěn s 60 vrcholy ohraničený pětiúhelníky a šestiúhelníky je nejkulatější ze všech, používá se dnes jako kopací míč a k senzačním objevům nedávné doby patří objev molekul hliníku (fuleĺenerů), které mají jeho tvar. V traktátu "Opočtu písečném" se Archimedes zabývá otázkou, zda by bylo možno spočítat zrnka písku, která by zaplňovala celý vesmír, a zmiňuje se zde i o planetárním systému Aristarchově. Je paradoxní, že si nejvíce zakládal na logické přesnosti a abstraktní čistotě matematických důkazů a své práce v oblasti mechaniky a techniky považoval v duchu antického myšlení za méněcenné. Přitom se stal autorem více než 40 vynálezů, a je tedy vlastně i Edisonem starověku. Pro nás je dnes především ojevitelemzákonů mechanické rovnováhy těles. Ve svých traktátech o rovnováze, páce a těžišti prozkoumal činnost tzv. Jednoduchých strojů, které usnadňují lidskou práci. I když páka, kladka, nakloněná rovina a klín byli využívány už dříve, Archimedesmatematicky vypočítal jejich působení zdokonalil kladkostroj, vynalezl šnekový přechod a Archimedův šroub, jímž v Egyptě rolníci zavlažují svá políčka dodnes. Na Archimedově principu pracuje ostatně i náš mlýnek na maso. Archimedes zkoumal rozložení hmoty v tělesech, jejich hustotu a polohu těžiště. Přesná znakost hustoty nějaké čisté látky umožňuje tuto látku identifikovat a v době, kdy ještě nebylo možné provádět chemické analýzy, to bylo velmi důležité. Uvádí se, že Archimedes stanovil množství stříbra, které nepoctivý klenotník přimísildo zlaté koruny krále Hierona. Archimedes korunu zvážil, zjistil její objem pomocí množství vytlačené vody a porovnal s ojemem zlata a stříbra téže váhy. Zabýval se též optikou, zejména odrazem světla od zakřivených zrcadel používal zákon o úhlu dopadu a odrazu. Jeho optické traktáty se však bohužel nezachovaly. O Archimedova se vypráví, že byl neustále soustředěn na svá vědecká bádání a musel být upozorňován na běžnéživotní úkony a situace. Radost z poznání ho naplňovala velkým vzrušením. Když si uvědomil, že dostatečně dlouhá páka vlastně umožňuje pohnout jakýmkoli břemenem a znásobit tak moc člověka nad přírodou, vyjádřil to slovy: "Dejte mi pevný bod a pohnu Zemí". Takový pevný bod sice k dispozici neměl, ale přesto předvedl králi Hienorovi velkolepý fyzikální pokus, kdy pomocí dlouhé páky zvedl těžkou loď i s posádkou. Nejznámější je ovšem anekdota o tom, jak Archimedes při koupeli přišel na nový přírodní zákon, který který dnes nese jeho jméno: Těleso Těleso ponořené nebo plovoucí v kapalině je nadlehčováno silou, kteá se rovná tíze kapaliny téhož objemu, jaký má ponořená část tělesa. Archimedovi, který o problému zřejmě dlouho přemýšlel, se jakoby náhlým zkratem zřejmě v mozku ujasnilo. Vyběhl prý nahý na ulici s výkřikem Heuréka! Našel jsem! I když tuto pikantní situaci asi těžko historicky doložíme, je jeho duševní rozpoložení psychologicky pochopitelné. O heuristické netodě, odvozené od slova heuréka, dnes mluvíme tehdy, když badatel veden intuicí s náhlým osvícením uhádné nějaké tajemství přírody. Potom ovšem musí následovat jeho systematické zkoumání.
Napolen Bonaparte
1. dubna 2008 v 18:29 | Wilunka | DějepisNapolen Bonaparte se narodil 15.srpna 1769 v Ajacciu na ostrově Korsika ve středozemním moři jižně od Francie. Bonapartové byli šlechtickou rodinou s dobrým postavením.
Vzdělání získal Napoleon na vojenské škole a poté (1785) nastoupil do francouzské armády jako nadporučík dělostřelectva. Francouzská revoluce vedla k pádu monarchie a emigraci mnoha důstojníků. Armáda nové revoluční vlády potřebovala schopné důstojníky a Napoleon rychle postupoval v kariéře. Napoleon Bonaparte se roku 1793 stal brigádním generálem, bylo mu pouze dvacet čtyři let.
Napoleon byl pověřen velením nad městskými pluky. Zde využil své dělostřelecké průpravy a použil děla s kartáčovými střelami proti demonstrantům. Účinek byl zdrcující a Napoleon byl jmenován do čela francouzské armády bojující s Rakušany v Itálii. Opakovaně Rakušany porazil a dobyl Milán, u Rivoli 14.1.1797 donutil Rakousko k uzavření míru. Tato vítězství mu přinesly pověst neporazitelného generála a velký respekt.
Jeho úspěchy byly tak velké, že z Napoleona začali mít strach někteří politici. Bonapart však o politickou kariéru neměl zájem a dával to jasně najevo. Nejen to mu pomohlo se spřátelit s některými politiky direktoria (tehdejší francouzské vlády).
V období let 1798 až 1799 vedl tažení do Egypta. Vrátil se sice aniž by dosáhl očekávaných cílů, ale nijak mu to neuškodilo. V Egyptě kromě vojáků měl také vědce, kteří pátrali po tajemstvích starého egypta a přinesli mnoho zajímavých poznatků. Toto tažení bylo pozdější době vzorem i pro Hitlera, který vojenskou invazi do Egypta také doplnil o průzkumníky.
Napolen Bonaparte u moci
Po návratu z Egypta Napoleon zjistil, že Direktorium je velni oslabeno. Bonapart spolu s přáteli zorganizoval převrat a 9.listopadu 1799 se chopil moci ve funkci Prvního konzula. Nový politický systém se nazýval konzulát a vládu v něm představovali tři konzulové. Faktickou moc však na sebe strhl první z nich - Napoleon Bonapart.
Napoleon dále upevnil svou moc díky vojenským vítězstvím a pustil se do přepisování zákonů a byla dokonce vydána nová ústava. Napoleon osobně přepsal občanský zákoník, který byl na svou dobu velmi pokrokový a francouzské právo na něm staví dodnes. Zřídil Francouzskou národní banku, podporoval průmysl a obchod, zavedl moderní školskou soustavu.
4.srpna 1802 byl Napoleon jmenován doživotním konzulem a v roce 1804 vyhlásil Bonapart císařství s dědinským právem. Sám sebe jmenoval císařem a nasadil si korunu. Obratně si zajistil přítomnost papeže, který vše posvětil. Napoleon svými válkami území císařství značně rozšířil a na trůny evropských zemí uvolněné po nuceném odchodu dosavadních šlechticů jmenoval členy vlastních rodin.
V roce 1805 se proti Napoleonovi spojili Rusové, Rakušané a Švédové. Napoleon Bonapart je porazil ve slavné bitvě u Slavkova. V té době však Britský admirál Horatio Nelson porazil francouzské loďstvo u Trafalgaru čímž Napoleonovi znemožnil plánovanou invazi od Británie. Nelson v této bitvě však sám padl.
Roku 1806 se proti Napoleonovi postavilo Prusko a Bonapart jej porazil v bitvě u Jeny. Napoleon uzavřel s Pruskem mír, ale za velmi výhodných (pro Napoleona) podmínek. Bonapart se ještě střetl několikrát s Ruskem ale 1807 uzavřel s ruským carem Alexandrem spojenectví.
Napoleon se rozhodl upevnit své postavení v Evropě a proto si 1809 vzal za ženu rakouskou princeznu. Předtím se ale rozvedl se svou dosavadní ženou Josefinou.
Napoleonovo vyhnanství
Spojenectví s Ruským carem Napoleonovi dlouho nevydrželo a Bonapart vtrhl do Ruska s velkou armádou. Své tažení ale podcenil. Dostal se až do Moskvy, ta byla ale vylidněná a Rusové ji dokonce zapálili. Napoleon byl odříznut od potravinových zásob a blížila se ruská zima. Na zpáteční cestě zemřelo obrovské množství vojáků hladem, vysílením nebo zimou. Do Francie se vrátila pouhá hrstka vojáků a Napoleon musel vybudovat novou armádu.
Situace využili okolní státy a vrátili Napoleonovi léta pod jeho nadvládou. Rychle se zformovala protifrancouzská koalice a 1814 napadly spojené armády Francii. Do Paříže se dostaly v Dubnu a donutily Napoleona abdikovat. Bonapart byl vyhoštěn na ostrov Elba ve středozemním moři. Na Francouzský trůn se vrátila monarchie a král Ludvík XVIII, který však u lidí nebyl oblíbený.
Napoleon využil vhodné politické situace a uprchl z Elby. 1.března 1815 přistál u Francouzských břehů a vydal se na pochod do Paříže. Lidé znechucení monarchií jej nadšeně vítali jako osvoboditele a ve velkém se k němu přidávali. Napoleon Bonapart získal zpět trůn i armádu bez jediného výstřelu.
Na trůně ale vydržel pouhých sto dní. Okolní státy proti němu znovu vytáhly a v bitvě u Waterloo jej na hlavu porazily. 22.6.1815 Napoleon abdikoval podruhé a byl vyhoštěn na vzdálený ostrov Svatá Helena v Atlantiku. Zde prožil zbytek svého života v britském zajetí.
Napoleon Bonapart zemřel 1821.
Vzdělání získal Napoleon na vojenské škole a poté (1785) nastoupil do francouzské armády jako nadporučík dělostřelectva. Francouzská revoluce vedla k pádu monarchie a emigraci mnoha důstojníků. Armáda nové revoluční vlády potřebovala schopné důstojníky a Napoleon rychle postupoval v kariéře. Napoleon Bonaparte se roku 1793 stal brigádním generálem, bylo mu pouze dvacet čtyři let.
Napoleon byl pověřen velením nad městskými pluky. Zde využil své dělostřelecké průpravy a použil děla s kartáčovými střelami proti demonstrantům. Účinek byl zdrcující a Napoleon byl jmenován do čela francouzské armády bojující s Rakušany v Itálii. Opakovaně Rakušany porazil a dobyl Milán, u Rivoli 14.1.1797 donutil Rakousko k uzavření míru. Tato vítězství mu přinesly pověst neporazitelného generála a velký respekt.
Jeho úspěchy byly tak velké, že z Napoleona začali mít strach někteří politici. Bonapart však o politickou kariéru neměl zájem a dával to jasně najevo. Nejen to mu pomohlo se spřátelit s některými politiky direktoria (tehdejší francouzské vlády).
V období let 1798 až 1799 vedl tažení do Egypta. Vrátil se sice aniž by dosáhl očekávaných cílů, ale nijak mu to neuškodilo. V Egyptě kromě vojáků měl také vědce, kteří pátrali po tajemstvích starého egypta a přinesli mnoho zajímavých poznatků. Toto tažení bylo pozdější době vzorem i pro Hitlera, který vojenskou invazi do Egypta také doplnil o průzkumníky.
Napolen Bonaparte u moci
Po návratu z Egypta Napoleon zjistil, že Direktorium je velni oslabeno. Bonapart spolu s přáteli zorganizoval převrat a 9.listopadu 1799 se chopil moci ve funkci Prvního konzula. Nový politický systém se nazýval konzulát a vládu v něm představovali tři konzulové. Faktickou moc však na sebe strhl první z nich - Napoleon Bonapart.
Napoleon dále upevnil svou moc díky vojenským vítězstvím a pustil se do přepisování zákonů a byla dokonce vydána nová ústava. Napoleon osobně přepsal občanský zákoník, který byl na svou dobu velmi pokrokový a francouzské právo na něm staví dodnes. Zřídil Francouzskou národní banku, podporoval průmysl a obchod, zavedl moderní školskou soustavu.
4.srpna 1802 byl Napoleon jmenován doživotním konzulem a v roce 1804 vyhlásil Bonapart císařství s dědinským právem. Sám sebe jmenoval císařem a nasadil si korunu. Obratně si zajistil přítomnost papeže, který vše posvětil. Napoleon svými válkami území císařství značně rozšířil a na trůny evropských zemí uvolněné po nuceném odchodu dosavadních šlechticů jmenoval členy vlastních rodin.
V roce 1805 se proti Napoleonovi spojili Rusové, Rakušané a Švédové. Napoleon Bonapart je porazil ve slavné bitvě u Slavkova. V té době však Britský admirál Horatio Nelson porazil francouzské loďstvo u Trafalgaru čímž Napoleonovi znemožnil plánovanou invazi od Británie. Nelson v této bitvě však sám padl.
Roku 1806 se proti Napoleonovi postavilo Prusko a Bonapart jej porazil v bitvě u Jeny. Napoleon uzavřel s Pruskem mír, ale za velmi výhodných (pro Napoleona) podmínek. Bonapart se ještě střetl několikrát s Ruskem ale 1807 uzavřel s ruským carem Alexandrem spojenectví.
Napoleon se rozhodl upevnit své postavení v Evropě a proto si 1809 vzal za ženu rakouskou princeznu. Předtím se ale rozvedl se svou dosavadní ženou Josefinou.
Napoleonovo vyhnanství
Spojenectví s Ruským carem Napoleonovi dlouho nevydrželo a Bonapart vtrhl do Ruska s velkou armádou. Své tažení ale podcenil. Dostal se až do Moskvy, ta byla ale vylidněná a Rusové ji dokonce zapálili. Napoleon byl odříznut od potravinových zásob a blížila se ruská zima. Na zpáteční cestě zemřelo obrovské množství vojáků hladem, vysílením nebo zimou. Do Francie se vrátila pouhá hrstka vojáků a Napoleon musel vybudovat novou armádu.
Situace využili okolní státy a vrátili Napoleonovi léta pod jeho nadvládou. Rychle se zformovala protifrancouzská koalice a 1814 napadly spojené armády Francii. Do Paříže se dostaly v Dubnu a donutily Napoleona abdikovat. Bonapart byl vyhoštěn na ostrov Elba ve středozemním moři. Na Francouzský trůn se vrátila monarchie a král Ludvík XVIII, který však u lidí nebyl oblíbený.
Napoleon využil vhodné politické situace a uprchl z Elby. 1.března 1815 přistál u Francouzských břehů a vydal se na pochod do Paříže. Lidé znechucení monarchií jej nadšeně vítali jako osvoboditele a ve velkém se k němu přidávali. Napoleon Bonapart získal zpět trůn i armádu bez jediného výstřelu.
Na trůně ale vydržel pouhých sto dní. Okolní státy proti němu znovu vytáhly a v bitvě u Waterloo jej na hlavu porazily. 22.6.1815 Napoleon abdikoval podruhé a byl vyhoštěn na vzdálený ostrov Svatá Helena v Atlantiku. Zde prožil zbytek svého života v britském zajetí.
Napoleon Bonapart zemřel 1821.
Adolf Hitler
1. dubna 2008 v 18:28 | Wilunka | DějepisAdolf Hitler, führer, vůdce, neomezený vládce nacistické Třetí říše, samozvaný vrchní velitel jejích branných sil a muž, který rozpoutal nejkrvavější válečný konflikt v dějinách lidstva, druhou světovou válku.
Hitlerův život v Rakousku
Adolf Hitler se narodil 20. dubna 1889 v Branau na Innu v Rakousku jako syn celního úředníka německého původu Aloise Hitlera a rakouské rolnice Kláry Pölzlové. Na základní škole se učil celkem dobře, na střední škole v některých předmětech vynikal ale jiné ho vůbec nebavily a proto je ignoroval.
Neuznával autority a ze všeho nejvíce nechtěl být jako jeho otec - úředník. Chtěl se stát umělcem. V roce 1907 onemocněl a musel opustit školu.Chtěl se později přihlásit na malířskou školu, ale nepřijali ho.
1907 se Adolf Hitler přestěhoval do Vídně. Po nocích maloval obrazy (toužil stát se malířem), přespával po parcích a jedl v chudinských vývařovnách. Navštěvoval ale opery Richarda Wagnera a mnoho četl a zabýval se o politickými otázkami. V těchto letech se stal jak ostrým protivníkem marxismu, tak i Židů.
Přestěhování do Německa
Adolf Hitler odešel z Vídně do Mnichova v roce 1913 a doufal, že se mu v Německu povede lépe. Oficiálně tvrdil, že odešel aby se vyhnul službě v rakouské armádě. 1914 ale musel k odvodu v Německu. Dokázal ale přesvědčit odvodní komisi a ta ho uznala neschopného služby.
Po vypuknutí první světové války 1914 se však Hitler dobrovolně přihlásil k dělostřeleckému regimentu bavorské armády. V prosinci 1914 obdržel " Železný kříž II. třídy" a v srpnu 1918 "Železný kříž I. třídy", nikdy ale nepovýšil více než na svobodníka.
Po válce se Adolf Hitler dostal k nově vznikající Německé dělnické straně (DAP). Velmi brzy se díky svému řečnickému umění dostal do vedení strany. 24. února 1920 se strana přejmenovala na NSDAP na svém prvním velkém zasedání. Nový program strany obsahuje 25 bodů, mezi jinými zrušení Versailleské smlouvy. Do NSDAP vstupovalo čím dál více lidí mimo jiné také díky Hitlerovým řečnickým schopnostem. Hitler zatím nebyl předsedou strany i když mu to bylo nabízeno.
Na dalším sjezdu přesvědčuje Adolf Hitler další členy strany, že nemá cenu získat moc v parlamentu, ale je potřeba vyvolat revoluci. 1923 se Adolf Hitler za pomoci místních vojenských jednotek pokusil o politický převrat v Bavorsku. Vláda ale vzpouru potlačila NSDAP byla zakázána a Hitler byl odsouzen k pěti letům vězení (byl ale propuštěn na podmínku mnohem dříve). Ve vězení napsal Hitler své stěžejní "dílo", "Mein Kampf" (Můj boj), v němž zveřejnil nacistickou filozofiii a své budoucí expanzní plány. Dílo je plné antisemitismus, rasismus a představy o vůdčí roli.
Hitler změnil názor a dospěl tomu, že k moci je potřeba se dostat legálně. Zákaz NSDAP netrval dlouho a při volbách do Říšského sněmu v roce 1928 dosáhli národní socialisté pouhých 2,6 % hlasů, což bylo 12 křesel ve sněmu. NSDAP byla tehdy malou nevýznamnou stranou. Stoupání vzrůstu (rozvoj strany) začalo vlivem nastupující krize v roce 1929. Nezaměstnanost stoupla na dvojnásobek, hospodářská krize se rozšiřovala v krizi státní. Později Hindenburg (prezident) rozpustil Říšský sněm a stanovil na 14. září 1930 nové volby. NSDAP zvýšila svůj podíl hlasů z 2,6% na 18,3%, což bylo 107 křesel ve sněmu a stala se tak druhou nejsilnější stranou před SPD. NSDAP se tak stala přes noc významnou součástí německé politiky.
V roce 1932 stoupla nezaměstnanost na 38% a také skončilo Hindenburgovo sedmileté úřední období. Hitler proti němu v prezidentských volbách kandidoval, ale byl těsně poražen. Všeho Hitler dosáhl hlavně díky řečnickým obratům (řečníkem byl Hitler brilantním), sliboval lidem nová pracovní místa, posílit hospodářství a navrátit Německu národní slávu a čest, ztracenou po skončení první světové války.
Dne 12. listopadu se Hitler odvážil splnit první slib své politiky. Nechal vystoupit Německo ze Společnosti národů. Avšak po opojení z nadšení roku 1933 následovaly problémy roku 1934. V té době narůstala ostrost kritiky z řad zklamaných aktivistů SA a právě tak zklamaných konzervativců. Pod vlivem vyhrocující se situace se Hitler rozhodl vystoupit proti oběma stranám, a to jak proti SA, tak proti pravé opozici. Třídenním vraždám padlo za oběť 89 osob (Noc dlouhých nožů).
31.ledna roku 1933 se Adolf Hitler stává říšským kancléřem. Po smrti dosavadního prezidenta Paula von Hindenburga v srpnu roku 1934 vyhlásí Hitler konec republiky a prohlásí se vůdcem, führerem, německého národa.
Ve funkci porušuje otevřeně Versailleskou dohodu uzavřenou po první světové válce. Tím nejzávažnějším prohřeškem je znovuvyzbrojování Německa, které začíná v roce 1935 Evropské mocnosti Hitlera zatím tiše ignorují. V roce 1936 anektuje Hitler Porýní a v roce 1938 rodné Rakousko. V "Mnichovské dohodě" dokonce západní mocnosti dávají souhlas s obsazením českých Sudet. Účastníky Mnichovské dohody byli Hitler, Mussoliny a hlavy vlád Anglie a Francie, Chamberlain a Daladier. Západní mocnosti nezasáhly ani při německé okupaci zbytku Čech.
1939 pak Hitler napadl Polsko. Ani nyní západní mocnosti nezasáhly aniž měly s Polskem podepsány smlouvu o podpoře v případě válečného napadení. Hitler si ještě smlouvou s Ruskem pojistil klid na východě a vyrazil do války na západ.
Druhá světová válka
Druhá světová válka začala když převlečení muži jednotky SS přepadli radiovou stanici poblíž polsko-německé hranice. Všechny pracovníky stanice povraždili a začali vysílat protiněmecké hesla. Toto vysílání Adolfu Hitlerovi postačilo jako záminka k válce.
Západní velmoci až nyní vyhlásily Německu válku na útok se však nezmohla. Polsko Hitler dobyl během několik málo týdnů a Rusové mu v tom z východu vydatně pomáhali. Další fáze války začala až 10. května 1940 kdy německá armáda překročila nizozemské, lucemburské a belgické hranice a vstoupila do Francie. Válka o Francii trvala jen šest měsíců. Hitler měl drtivou převahu na zemi i ve vzduchu. Pro drtivou většinu obyvatel západního světa znamenalo německé vítězství absolutní šok.
Nyní se Hitler pokusil dobýt Británii, ale to se mu nepodařilo. Hlavně díky tomu, že si nedokázal na Brity získat převahu ve vzduchu a na vodě. Naopak postupně Britové rozmetali většinu německého letectva. Nejznámější je mezi červencem a říjnem 1940 "letecká bitva o Británii". Toto byl první Hitlerův neúspěch ve válce, jinak však zatím všude vítězil a měl pod kontrolou celou Evropu.
Rusko v čele se Stalinem měli sice podepsanou smlouvu o neútočení, ale Stalin si uvědomoval Hitlerovu moc a postupně se chystal na válku. I přesto Hitler roku 1941 lehce vstoupil do Ruska a rychle postupoval. Krátce nato, poté, co japonská vojska napadla americký Pearl Harbor, pak Hitler vyhlásil válku Spojeným státům americkým.
Adof Hitler velel osobně. I přesto, že měl k dispozici skvělé generály zásadní rozhodnutí činil vždy sám. Také rozkaz k masovému vyvražďování židů dál osobně.
Němce v Rusku zastavila zima. Následující rok už němci ztratili drtivou převahu a po bitvě u Stalingradu se vývoj války obrátil a němci už jen ustupovali.
Po porážce u Ei-Alameinu v Africe byla v květnu 1943 nucena německá armáda také zde kapitulovat. Po tomto triumfálním úspěchu spojenců se Hitlerovi začala chvět levá ruka. V roce 1944 se Hitler stává obětí několika neúspěšných pokusů o atentát.
V roce 1945 už spojenci dobyli veškerá území zpět a útočili nyní na samotné srdce Německa - Berlín. Adolf Hitler se rozhodl až do konce války zůstat v Berlíně ve svém bunkru ačkoli byl ve velmi špatném stavu. Trpěl Parkinsonovou nemocí a užíval obrovské množství léků. 30. dubna roku 1945 Hitler spáchal sebevraždu i se svou milenkou Evu Braunovou, kterou si pár dní předtím vzal za ženu. Jejich těla byla spálena pomocí 200 litrů benzínu
Hitlerův život v Rakousku
Adolf Hitler se narodil 20. dubna 1889 v Branau na Innu v Rakousku jako syn celního úředníka německého původu Aloise Hitlera a rakouské rolnice Kláry Pölzlové. Na základní škole se učil celkem dobře, na střední škole v některých předmětech vynikal ale jiné ho vůbec nebavily a proto je ignoroval.
Neuznával autority a ze všeho nejvíce nechtěl být jako jeho otec - úředník. Chtěl se stát umělcem. V roce 1907 onemocněl a musel opustit školu.Chtěl se později přihlásit na malířskou školu, ale nepřijali ho.
1907 se Adolf Hitler přestěhoval do Vídně. Po nocích maloval obrazy (toužil stát se malířem), přespával po parcích a jedl v chudinských vývařovnách. Navštěvoval ale opery Richarda Wagnera a mnoho četl a zabýval se o politickými otázkami. V těchto letech se stal jak ostrým protivníkem marxismu, tak i Židů.
Přestěhování do Německa
Adolf Hitler odešel z Vídně do Mnichova v roce 1913 a doufal, že se mu v Německu povede lépe. Oficiálně tvrdil, že odešel aby se vyhnul službě v rakouské armádě. 1914 ale musel k odvodu v Německu. Dokázal ale přesvědčit odvodní komisi a ta ho uznala neschopného služby.
Po vypuknutí první světové války 1914 se však Hitler dobrovolně přihlásil k dělostřeleckému regimentu bavorské armády. V prosinci 1914 obdržel " Železný kříž II. třídy" a v srpnu 1918 "Železný kříž I. třídy", nikdy ale nepovýšil více než na svobodníka.
Po válce se Adolf Hitler dostal k nově vznikající Německé dělnické straně (DAP). Velmi brzy se díky svému řečnickému umění dostal do vedení strany. 24. února 1920 se strana přejmenovala na NSDAP na svém prvním velkém zasedání. Nový program strany obsahuje 25 bodů, mezi jinými zrušení Versailleské smlouvy. Do NSDAP vstupovalo čím dál více lidí mimo jiné také díky Hitlerovým řečnickým schopnostem. Hitler zatím nebyl předsedou strany i když mu to bylo nabízeno.
Na dalším sjezdu přesvědčuje Adolf Hitler další členy strany, že nemá cenu získat moc v parlamentu, ale je potřeba vyvolat revoluci. 1923 se Adolf Hitler za pomoci místních vojenských jednotek pokusil o politický převrat v Bavorsku. Vláda ale vzpouru potlačila NSDAP byla zakázána a Hitler byl odsouzen k pěti letům vězení (byl ale propuštěn na podmínku mnohem dříve). Ve vězení napsal Hitler své stěžejní "dílo", "Mein Kampf" (Můj boj), v němž zveřejnil nacistickou filozofiii a své budoucí expanzní plány. Dílo je plné antisemitismus, rasismus a představy o vůdčí roli.
Hitler změnil názor a dospěl tomu, že k moci je potřeba se dostat legálně. Zákaz NSDAP netrval dlouho a při volbách do Říšského sněmu v roce 1928 dosáhli národní socialisté pouhých 2,6 % hlasů, což bylo 12 křesel ve sněmu. NSDAP byla tehdy malou nevýznamnou stranou. Stoupání vzrůstu (rozvoj strany) začalo vlivem nastupující krize v roce 1929. Nezaměstnanost stoupla na dvojnásobek, hospodářská krize se rozšiřovala v krizi státní. Později Hindenburg (prezident) rozpustil Říšský sněm a stanovil na 14. září 1930 nové volby. NSDAP zvýšila svůj podíl hlasů z 2,6% na 18,3%, což bylo 107 křesel ve sněmu a stala se tak druhou nejsilnější stranou před SPD. NSDAP se tak stala přes noc významnou součástí německé politiky.
V roce 1932 stoupla nezaměstnanost na 38% a také skončilo Hindenburgovo sedmileté úřední období. Hitler proti němu v prezidentských volbách kandidoval, ale byl těsně poražen. Všeho Hitler dosáhl hlavně díky řečnickým obratům (řečníkem byl Hitler brilantním), sliboval lidem nová pracovní místa, posílit hospodářství a navrátit Německu národní slávu a čest, ztracenou po skončení první světové války.
Dne 12. listopadu se Hitler odvážil splnit první slib své politiky. Nechal vystoupit Německo ze Společnosti národů. Avšak po opojení z nadšení roku 1933 následovaly problémy roku 1934. V té době narůstala ostrost kritiky z řad zklamaných aktivistů SA a právě tak zklamaných konzervativců. Pod vlivem vyhrocující se situace se Hitler rozhodl vystoupit proti oběma stranám, a to jak proti SA, tak proti pravé opozici. Třídenním vraždám padlo za oběť 89 osob (Noc dlouhých nožů).
31.ledna roku 1933 se Adolf Hitler stává říšským kancléřem. Po smrti dosavadního prezidenta Paula von Hindenburga v srpnu roku 1934 vyhlásí Hitler konec republiky a prohlásí se vůdcem, führerem, německého národa.
Ve funkci porušuje otevřeně Versailleskou dohodu uzavřenou po první světové válce. Tím nejzávažnějším prohřeškem je znovuvyzbrojování Německa, které začíná v roce 1935 Evropské mocnosti Hitlera zatím tiše ignorují. V roce 1936 anektuje Hitler Porýní a v roce 1938 rodné Rakousko. V "Mnichovské dohodě" dokonce západní mocnosti dávají souhlas s obsazením českých Sudet. Účastníky Mnichovské dohody byli Hitler, Mussoliny a hlavy vlád Anglie a Francie, Chamberlain a Daladier. Západní mocnosti nezasáhly ani při německé okupaci zbytku Čech.
1939 pak Hitler napadl Polsko. Ani nyní západní mocnosti nezasáhly aniž měly s Polskem podepsány smlouvu o podpoře v případě válečného napadení. Hitler si ještě smlouvou s Ruskem pojistil klid na východě a vyrazil do války na západ.
Druhá světová válka
Druhá světová válka začala když převlečení muži jednotky SS přepadli radiovou stanici poblíž polsko-německé hranice. Všechny pracovníky stanice povraždili a začali vysílat protiněmecké hesla. Toto vysílání Adolfu Hitlerovi postačilo jako záminka k válce.
Západní velmoci až nyní vyhlásily Německu válku na útok se však nezmohla. Polsko Hitler dobyl během několik málo týdnů a Rusové mu v tom z východu vydatně pomáhali. Další fáze války začala až 10. května 1940 kdy německá armáda překročila nizozemské, lucemburské a belgické hranice a vstoupila do Francie. Válka o Francii trvala jen šest měsíců. Hitler měl drtivou převahu na zemi i ve vzduchu. Pro drtivou většinu obyvatel západního světa znamenalo německé vítězství absolutní šok.
Nyní se Hitler pokusil dobýt Británii, ale to se mu nepodařilo. Hlavně díky tomu, že si nedokázal na Brity získat převahu ve vzduchu a na vodě. Naopak postupně Britové rozmetali většinu německého letectva. Nejznámější je mezi červencem a říjnem 1940 "letecká bitva o Británii". Toto byl první Hitlerův neúspěch ve válce, jinak však zatím všude vítězil a měl pod kontrolou celou Evropu.
Rusko v čele se Stalinem měli sice podepsanou smlouvu o neútočení, ale Stalin si uvědomoval Hitlerovu moc a postupně se chystal na válku. I přesto Hitler roku 1941 lehce vstoupil do Ruska a rychle postupoval. Krátce nato, poté, co japonská vojska napadla americký Pearl Harbor, pak Hitler vyhlásil válku Spojeným státům americkým.
Adof Hitler velel osobně. I přesto, že měl k dispozici skvělé generály zásadní rozhodnutí činil vždy sám. Také rozkaz k masovému vyvražďování židů dál osobně.
Němce v Rusku zastavila zima. Následující rok už němci ztratili drtivou převahu a po bitvě u Stalingradu se vývoj války obrátil a němci už jen ustupovali.
Po porážce u Ei-Alameinu v Africe byla v květnu 1943 nucena německá armáda také zde kapitulovat. Po tomto triumfálním úspěchu spojenců se Hitlerovi začala chvět levá ruka. V roce 1944 se Hitler stává obětí několika neúspěšných pokusů o atentát.
V roce 1945 už spojenci dobyli veškerá území zpět a útočili nyní na samotné srdce Německa - Berlín. Adolf Hitler se rozhodl až do konce války zůstat v Berlíně ve svém bunkru ačkoli byl ve velmi špatném stavu. Trpěl Parkinsonovou nemocí a užíval obrovské množství léků. 30. dubna roku 1945 Hitler spáchal sebevraždu i se svou milenkou Evu Braunovou, kterou si pár dní předtím vzal za ženu. Jejich těla byla spálena pomocí 200 litrů benzínu
Herakles
1. dubna 2008 v 18:26 | Wilunka | DějepisHerakles (latinsky Hercules, možná je pod tímto jménem známější) je největším hrdinou řeckých bájí. Je po něm pojmenováno souhvězdí, lepidlo, používá se úsloví být silný jako Herkules. Jeho osudy najdeme v dílech mnoha umělců - jen namátkou u Eurypida, Sofokla, Seneky, J. S. Bacha, F. Dürenmata, F. Händela, P. Rubense, A. Dürera a M. B. Brauna. Vstoupil do obecného povědomí jako symbol síly a odvahy.
Herakles byl synem Alkmény, manželky Amfytrióna, krále v Tírynthu, a nejvyššího boha Dia. Narodil se v Thébách za poměrně zvláštních okolností - Diovi se Alkména velmi líbila, a proto na sebe vzal podobu jejího manžela. Nebudeme zde rozmazávat, co se dělo pak, ale faktem zůstává, že když se měl za 9 měsíců Herakles narodit, prohodil Zeus na Olympu, že dnes se narodí největší hrdina světa. Vzhledem k tomu, že Héra měla v tomto ohledu zkušenosti, poznala, že asi půjde o výsledek nějakého záletu, a vynutila si na Diovi přísahu, že ten, kdo se dnes narodí, bude opravdu vládnout všem mužům, i kdyby se jednalo o syna samotného vládce bohů. Využila svých konexí a Alkménin porod zdržela, ale zato zařídila, aby se syn předčasně narodil Nikipě, Alkménině tetě. Tak se stalo, že Herakles musel sloužit slabošskému Eurystheovi (tak se totiž ten syn jmenoval).
Když se Herakles narodil, dostal jméno Alkeidés (po dědovi). Samo jméno Herakles dostal až později a vlastně znamená, že slávy dosáhl díky Héře (viz níže). Hned po narození se do kolébky na Héřin rozkaz připlazili dva mohutní hadi, aby jej zardousili, ale on je zabil. Toto zarazilo Amfytrióna, jeho nevlastního otce, a snad i proto mu poskytl nadstandardní vychování. Mezi jeho učitele totiž patřil Kastor, syn Diův, ten ho učil boji zblízka, hudbu jej učil Linos, bratr samotného Orfea, a další. Údajně byl Herakles velmi pilným a snaživým žákem, jenom hra na lyru mu poněkud nešla. Jednou ho Linos trochu pokáral a on mu lyrou roztříštil lebku. Za trest ho jeho otec poslal pást dobytek na horu Kitharón. Na této hoře ale doslova řádil všežeroucí lev. Herakles ho hravě zabil a jeho kůží se přikrýval. Když mu bylo 18 let, přestalo ho to tady samotného bavit a řekl si, že se poohlédne po manželce. Vyrobil si ze statného stromu kyj, lví kůži si hodil přes rameno a vyrazil do Théb.
Cestou potkal výběrčí daní orchomenského krále Ergína, jdoucí si pro 100 volů do Théb, a ti ho tak uráželi, že jim na oplátku uřízl uši. I dorazil pak v klidu do rodného města, kde ho čekalo slavnostní uvítání. Ale radost obyvatel netrvala dlouho, protože se před hradbami objevilo znenadání Ergínovo vojsko. Obranu vedl sám Herakles, Ergína porazil a za to dostal Kreóntovu dceru Megaru za manželku, která mu povila 3 statné syny, což ale rozzuřilo bohyni Héru. Seslala na něj šílenství, ve kterém zabil svoje děti a ještě nějaké navíc. Poté se mu samozřejmě zdravý rozum vrátil, vydal se tedy do Delf za Pýthií. Ta mu poradila, že se má odebrat k mykénskému králi Eurystheovi, kterému tam má sloužit.
Co jiného Heraklovi zbývalo než poslechnout. Odešel do Mykén a vstoupil zde k Eurystheovi do služby. Když ho tento uviděl, dostal takový strach, že zalezl do sudu a své rozkazy mu sděloval skrze Koprea, svého mluvčího.
První úkol Herakla posílal do Nemejských hor, kde měl zlikvidovat lva, který byl postrachem širokého dalekého okolí a měl údajně neprůstřelnou kůži. Herakles, protože již měl se lvy zkušenosti, si na něj počíhal poblíž jeho doupěte, omráčil ho svým kyjem, a pak ho zaškrtil. Hodil si ho přes rameno a nesl ho Eurystheovi, který mu z hrůzy zakázal napříště hodit do jeho hradu. Druhý úkol byl podobného ražení - měl zabít lernejskou hydru. Jednalo se o obludu s tělem hada a devíti dračími hlavami, nadto jedna z nich byla nesmrtelná. Navíc jí " pomáhal " obří rak. Herakles si tedy přizval Íoláa, svého synovce. Když došli k lernským bažinám, rafinovaně zapálili les, aby Hydra nemohla uniknout. Vrhla se tedy na Hérakla, který ji sice usekl hlavu, ale na jejím místě ihned vyrostly dvě zbrusu nové. Do Herakla se ovšem zakousl i rak, kterého ale Íoláos šikovně jednou ranou zabil. Naši hrdinové tedy zvolili novou taktiku - Íoláos opaloval místa, kde dříve byly nyní Heraklem useknuté hlavy. A nakonec jí zlikvidovali i tu nesmrtelnou (osobně si pod pojmem nesmrtelnost představuji něco jiného). Mrtvolu rozsekali na malinkaté kousíčky a v krvi si namočili své šípy.
Ale už pod Eurystheovým hradem čekal Kopreus a posílal Herakla vyhnat stymfálské ptáky. Ti žili v Arkádii, u Stymfálského jezera, a pustošili okolí, protože měli drápy, zobáky a péra z mědi a dokázali péry trefit za letu libovolný cíl, což pro potrefeného mělo fatální důsledky. Herakles vylezl na strom, hlukem je vyplašil, a když přilétli blíže, přesně mířenými střelami je sestřeloval jednoho po druhém. Kovová péra mu díky lví kůži nic neudělala a zbylí ptáci raději odlétli někam za moře. Dalším, už čtvrtým úkolem, bylo chytit Artemidinu laň se zlatými kopýtky. Eurystheus nepochybně doufal, že v případě, že Herakles laň chytí, Artemis se na něj rozhněvá, což se mu samozřejmě hodilo. Ovšem dostihnout laň nebyla žádná banalita, Herakles ji honil celý rok, dostihl ji však, donesl do Mykén, pak ji pustil a Artemidě vykonal bohatou oběť.
Mykénský král byl člověkem bez fantazie a dalším úkolem bylo chytit erymanthského kance, hubícího v Psófile vše živé. Herakles ho nahnal do hlubokého sněhu, svázal ho a na zádech odnesl do Mykén. Jak již bylo naznačeno, Eurystheus byl zbabělec a preventivně se před kancem schoval do sudu. Skrze stěny pak Herakla poslal vyčistit Augiovy (Augiášovy) chlévy. Toto sice bylo bez rizika, ale Augeiás měl největší stáda dobytka v Heladě, ta měl v největších chlévech a v nich měl pochopitelně největší nepořádek (a taky pořádný zápach). Herakles měl obchodnického ducha a tak králi navrhl, že když mu dá desetinu stáda, vyčistí mu stáje za jediný den - Augeiás souhlasil. Herakles vyhnal dobytek na pastvu, přivedl příkopem vodu z řek Alfeia a Péneia, tou vymyl stáje, koryto zaházel a večer si šel pro odměnu. Král si ovšem zjistil, že toto byl jeden z úkolů a nic mu nedal. Utrousil mj. také, že si přece Diův syn nebude přivydělávat čištěním chlévů. Toto všechno se mu později nevyplatilo ..., ale nepředbíhejme.
Dalším úkolem bylo chytit na Krétě zuřivého býka, který kdysi utekl králi Mínóovi. Jednalo se o nejsilnějšího jedince z jeho stád, který měl být obětován Poseidonovi, ale Mínos, protože se mu líbil, obětoval raději jiného. Herakles ho nejen dostihl, ale i zkrotil tak, že na jeho hřbetu "přeplaval " přes moře zpět. Po tomto se Herakles vypravil do Thrákie, ke králi Diomedovi, který vlastnil koně, kteří se živili lidským masem. S pomocí několika přátel se jich zmocnil, na zpáteční cestě ho však Diomedes dostihl a chtěl mu koně vzít, což bylo celkem logické. Herakles kořist uhájil, koně ale mezitím roztrhali jeho nejlepšího přítele Abdéra (odtud je odvozen název města Abdéra). Zarmoucený Herakles koně dovedl do Mykén, kde je Eurystheus neprozřetelně pustil na svobodu. Zato ale už měl připravený další zkoušku - přivést z ostrova Erythea stádo dobytka, které patřilo trojtělému obru Géryonovi. Tenhle ostrov měl být kdesi na západě, tam, kde moře končilo úzkou šíjí. Herakles ji rozbil svým kyjem a u ní postavil dva sloupy, takže se tato úžina, dnes známá jako Gibraltar, nazývala po celý starověk Heraklovy sloupy. Právě když je stavěl, začal bůh slunce Hélios se svým vozem klesat do Okeánu. Heraklovi samozřejmě bylo vedro, a aby se před touto smrtonosnou září zachránil, chtěl Hélia sestřelit. Ovšem Héliovi lichotila Heraklova odvaha, a tak mu dokonce půjčil zlatou loďku. Díky tomu se hrdina přeplavil na Erytheu, kde ho ale hned na břehu napadl dvojhlavý pes a jeden obr. Herakles je v sebeobraně zabil, stejně jako Géryona. Po mnoha peripetiích (několik jedinců se pokoušelo ukrást mu krávy, tak je zlikvidoval) přihnal stádo až skoro k Mykénám, když mu ho bohyně Héra rozehnala. S vypětím jej Herakles sehnal dohromady a Eurystheus ho obětoval právě Héře.
Pak ho poslal do země Amazonek, krutých válečnic, od kterých měl jakkoliv získat pás královny Hippolyty. Cestou se s hrstkou přátel, které si vzal na výpomoc, zastavili u pohostinného krále Lyka, kterýžto jim vystrojil lukulské hody. Ovšem zatímco jedli a pili, město přepadli divocí Bebrykové. Herakles je ale se svými druhy zahnal a jejich zemi pak věnoval Lykovi, ten ji pak nazval ji Hérakleia. Tímto činem si získal takovou slávu, že mu královna Hippolyta sama dobrovolně darovala svůj pás. Ale Héra rozšířila mezi prosté Amazonky pomluvu, že je chce Herakles jako otrokyně, takže ho napadly a byly samozřejmě poraženy. Mimo jiné zajal i dvě jejich velitelky, Antiopu a Melanippu. Tu první vykoupila Hippolyta svým pásem, tu druhou Herakles věnoval svému příteli Théseovi, kterému se velice líbila, a po návratu do Athén si ji vzal.
Pokud dobře počítáme, bylo to už deset úkolů, ale Eurystheus neuznal likvidaci lernejské Hydry, zdůvodnil to oslnivě logicky, že měl Herakles s sebou pomocníka, a pak také ty Augiášovy chlévy, neboť si za to dojednal odměnu. Jedenáctý úkol byl opravdu originální, Herakles měl přivést z podsvětí Kerbera, což bylo celkem těžké, protože Kerberos byl trojhlavý pes, kolem krku se mu svíjeli hadi a místo ocasu měl dračí hlavu s velkou tlamou. Aby to neměl tak těžké, bůh Hermes ho dovedl až k Tainaru (to je na jihu Peloponésu), kde začínalo podsvětí. Tam se ho ujala Pallas Athéna. Herakles musel absolvovat děsuplnou cestu podsvětím ke trůnu jeho vládce, Háda. Ten mu kupodivu dovolil Kerbera odvést, ale jen pokud při tom nepoužije zbraň. Kerberos se bránil jako lev a tak strašlivě vyl, že si duchové mysleli, že je konec světa. Nicméně Herakles ho přemohl a pes ho poslušně ho následoval do Mykén. Eurystheus jako obvykle zalezl do sudu a nechal Kerbera odvést zpět, do podsvětí.
Posledním úkolem bylo přinést zlatá jablka ze zahrady Hesperidek (také Hesperoven). Háček byl ovšem v tom, že nikdo (krom bohů) nevěděl, kde ty zahrady vlastně jsou. Zato se vědělo, že cestu k nim hlídají drak Ládón, který nikdy nespí, Titán Atlas a obr Antaios. Herakles prošel všechny známé i neznámé kraje, ale nenašel nic. Jednou mu však nymfy poradily, aby se zeptal mořského boha Nérea, který mu poradí, ale jen tehdy, bude-li donucen. Herakles ho tedy znenadání napadl a po dlouhém boji, ve kterém bůh neustále měnil svou podobu, ho přemohl a dozvěděl se, že ty zahrady jsou daleko na západě (dnes bychom je hledali asi v Maroku). Vydal se tam po severoafrickém pobřeží, až se dostal do země, ve které žil již zmiňovaný obr Antaios, který každého pocestného vyzval na souboj. Herakles si během boje všiml, že vždy, když obrovi ubývají síly, přitiskne se ke své matce - Zemi a načerpá novou sílu. Proto ho odtrhl od země a zaškrtil ho. Nakonec se dostal až k Atlantovi. Když mu vysvětlil, proč vlastně přišel, Atlas se nabídl, že ta jablka přinese, když za něj podrží nebeskou klenbu. Svůj slib sice splnil, jablka přinesl, ale zachtělo se mu svobody a chtěl tam Herakla nechal. Ten ale nebyl včerejší a použil lsti - požádal Atlanta, aby mu klenbu na chvíli podržel, že si natrhá trávu do podušky, aby neměl otlačená ramena. Jakmile Atlas zaujal své staré místo, Herakles poděkoval a utíkal do Mykén. Eurystheus tomu nemohl uvěřit a jablka mu vrátil zpět. Herakles je obětoval Athéně a ta je vrátila Hesperidkám.
Po ukončení služby u Eurysthea přenechal svoji manželku Megaru příteli Ioláovi (to je přátelství, že?) a vydal se do Oichalie. Tam byl králem nejlepší řecký lučištník - Eurytos, který jednou nechal vyhlásit, že kdo ho předčí v lukostřelbě, ten dostane za manželku jeho krásnou dceru Iolu. V královském paláci se do ní Herakles na první pohled zamiloval a v následných závodech ho porazil, což Eurytos nemohl přenést přes srdce, a proto prohlásil, že svou dceru nemůže dát někomu, kdo sloužil u zbabělého krále Eurysthea. Herakles se urazil a za manželku si vzal krásnou Déianeiru, dceru kalydónského krále Oinea. Při svatební hostině nešťastnou náhodou (zapříčiněnou Hérou) zabil syna svého přítele, a proto opustil Kalydón a vydali se do Tírynthu.
Po cestě museli překonat řeku Euénos, kde převozničil kentaur Nessos. Herakles mu svěřil manželku a sám chtěl řeku přeplavat, aby ušetřili. Kentaur se však pokusil Déianeiru unést, ale její manžel ho zasáhl otráveným šípem. Nicméně ještě před tím, než zemřel, poradil Déianeiře, aby jeho krví potřela Héraklův šat, kdyby ji snad někdy náhodou přestal milovat. Po příjezdu do Tírynthu si žili celkem v klidu a vychovávali syna Hylla.
Ale čert a Héra nikdy nespí - Herakles byl křivě obviněn z krádeže stáda krále Euryta. Tomu věřila celá Oichalie - krom králova syna Ífita. Ten se vydal za Heraklem, aby dokázal jeho nevinu. Když se ale Herakles dozvěděl, z čeho je podezírán, naštval se a shodil Ífita z hradeb. To bylo dost i na Dia, který na něj seslal nemoc. Proto se vydal do Delf, ale Pýthie mu nechtěla odpovědět. Herakles jí proto sebral trojnožku. Hned se ale objevil Apollón a chtěl trojnožku zpět, Herakles mu ji ale odmítl vrátit, a tak se hádali jako malí kluci. Rozsekl to až Zeus - Herakles jí vrátil Pýthii stoličku a ta poradila, že se má nechat prodat na tři roky do otroctví a utržené peníze má dát Eurytovi, jako náhradu za syna. Dal se prodat lýdské královně Omfale, která ho údajně neustále ponižovala - např. musel nosit ženské roucho. Dostával ale i dovolené, na jedné z nich se zúčastnil výpravy Argonautů. Na konci své služby dokonce královně zanechal potomka. Byl konečně volný a šel si vyřídit staré účty.
První na řadě byl trojský král Láomedón. Herakles kdysi totiž osvobodil město od mořské obludy, které měla být obětována jeho dcera. Král mu za to slíbil koně, dar od Dia. Láomedón ale neměl ve zvyku sliby plnit a Herakla vyhnal. Ten mu to teď vrátil - přitáhl k Tróji, dobyl ji a proradného krále zabil. Vyřídil si to i s Augeiem. Na svých cestách Herakles osvobodil Titána Prométhea, který byl přikován kdesi na Kavkazu a kterému každý den orel vyklovával játra. Orla sestřelil šípem a Prométhea osvobodil. Dále vyrval Thanatovi (bůh smrti) duši Alkmény, která dobrovolně zemřela místo svého manžela Adméta, založil mnoho měst (např. Herkuláneum, zničené výbuchem Vesuvu r. 79 n.l.), obšťastnil mnoho žen.
Jednou byl dokonce povolán samotným Diem na pomoc bohům při obraně Olympu. Proti bohům se vzbouřili obři Giganti, synové boha nebe Urana a bohyně země Gaie, ta je nadto vybavila bylinou, která je chránila před zbraněmi bohů. Bohové se dostali do úzkých a Zeus poslal Athénu pro Herakla. Ten nejprve zabil nejsilnějšího Giganta a pak i ostatní.
Po tomto únavném boji se ještě Herakles vydal do Oichalie, aby zlikvidoval za řadu urážek krále Euryta, což také udělal. Tam však spatřil krásnou Iolu, kterou mu onehdy Eurytos nechtěl dát za manželku, a zahořel k ní opět láskou. Když se toto doneslo Déianeiře, lekla se a krví od Nessa pomazala Heraklův plášť. Hydřin jed z Héraklova šípu vykonal své - způsoboval Heraklovi ukrutné bolesti. Když se od syna Hylla všechno dozvěděl, spěchal do paláce, ale našel už Déianeiru mrtvou, probodla se mečem. Hrozné bolesti přiměly Herakla, že se rozhodl ukončit svůj život. Požádal přátele, aby mu postavili hranici na hoře Oitu. Poslechli ho a na tu hranici ho také položili. Nikdo ale nechtěl zapálit pohřební oheň, nakonec se k tomu odhodlal Filoktétes, kterému za to Herakles odkázal luk a šípy. Když vzplanuly první plameny, přijeli Hermes s Athénou a ve zlatém voze Herakla odvezli na Olymp, kde ho všichni vítali a i Héra překonala starou nenávist a dala mu za manželku svou dceru Hébu, bohyni mládí. Zeus ho pak prohlásil za nesmrtelného.
Herakles byl synem Alkmény, manželky Amfytrióna, krále v Tírynthu, a nejvyššího boha Dia. Narodil se v Thébách za poměrně zvláštních okolností - Diovi se Alkména velmi líbila, a proto na sebe vzal podobu jejího manžela. Nebudeme zde rozmazávat, co se dělo pak, ale faktem zůstává, že když se měl za 9 měsíců Herakles narodit, prohodil Zeus na Olympu, že dnes se narodí největší hrdina světa. Vzhledem k tomu, že Héra měla v tomto ohledu zkušenosti, poznala, že asi půjde o výsledek nějakého záletu, a vynutila si na Diovi přísahu, že ten, kdo se dnes narodí, bude opravdu vládnout všem mužům, i kdyby se jednalo o syna samotného vládce bohů. Využila svých konexí a Alkménin porod zdržela, ale zato zařídila, aby se syn předčasně narodil Nikipě, Alkménině tetě. Tak se stalo, že Herakles musel sloužit slabošskému Eurystheovi (tak se totiž ten syn jmenoval).
Když se Herakles narodil, dostal jméno Alkeidés (po dědovi). Samo jméno Herakles dostal až později a vlastně znamená, že slávy dosáhl díky Héře (viz níže). Hned po narození se do kolébky na Héřin rozkaz připlazili dva mohutní hadi, aby jej zardousili, ale on je zabil. Toto zarazilo Amfytrióna, jeho nevlastního otce, a snad i proto mu poskytl nadstandardní vychování. Mezi jeho učitele totiž patřil Kastor, syn Diův, ten ho učil boji zblízka, hudbu jej učil Linos, bratr samotného Orfea, a další. Údajně byl Herakles velmi pilným a snaživým žákem, jenom hra na lyru mu poněkud nešla. Jednou ho Linos trochu pokáral a on mu lyrou roztříštil lebku. Za trest ho jeho otec poslal pást dobytek na horu Kitharón. Na této hoře ale doslova řádil všežeroucí lev. Herakles ho hravě zabil a jeho kůží se přikrýval. Když mu bylo 18 let, přestalo ho to tady samotného bavit a řekl si, že se poohlédne po manželce. Vyrobil si ze statného stromu kyj, lví kůži si hodil přes rameno a vyrazil do Théb.
Cestou potkal výběrčí daní orchomenského krále Ergína, jdoucí si pro 100 volů do Théb, a ti ho tak uráželi, že jim na oplátku uřízl uši. I dorazil pak v klidu do rodného města, kde ho čekalo slavnostní uvítání. Ale radost obyvatel netrvala dlouho, protože se před hradbami objevilo znenadání Ergínovo vojsko. Obranu vedl sám Herakles, Ergína porazil a za to dostal Kreóntovu dceru Megaru za manželku, která mu povila 3 statné syny, což ale rozzuřilo bohyni Héru. Seslala na něj šílenství, ve kterém zabil svoje děti a ještě nějaké navíc. Poté se mu samozřejmě zdravý rozum vrátil, vydal se tedy do Delf za Pýthií. Ta mu poradila, že se má odebrat k mykénskému králi Eurystheovi, kterému tam má sloužit.
Co jiného Heraklovi zbývalo než poslechnout. Odešel do Mykén a vstoupil zde k Eurystheovi do služby. Když ho tento uviděl, dostal takový strach, že zalezl do sudu a své rozkazy mu sděloval skrze Koprea, svého mluvčího.
První úkol Herakla posílal do Nemejských hor, kde měl zlikvidovat lva, který byl postrachem širokého dalekého okolí a měl údajně neprůstřelnou kůži. Herakles, protože již měl se lvy zkušenosti, si na něj počíhal poblíž jeho doupěte, omráčil ho svým kyjem, a pak ho zaškrtil. Hodil si ho přes rameno a nesl ho Eurystheovi, který mu z hrůzy zakázal napříště hodit do jeho hradu. Druhý úkol byl podobného ražení - měl zabít lernejskou hydru. Jednalo se o obludu s tělem hada a devíti dračími hlavami, nadto jedna z nich byla nesmrtelná. Navíc jí " pomáhal " obří rak. Herakles si tedy přizval Íoláa, svého synovce. Když došli k lernským bažinám, rafinovaně zapálili les, aby Hydra nemohla uniknout. Vrhla se tedy na Hérakla, který ji sice usekl hlavu, ale na jejím místě ihned vyrostly dvě zbrusu nové. Do Herakla se ovšem zakousl i rak, kterého ale Íoláos šikovně jednou ranou zabil. Naši hrdinové tedy zvolili novou taktiku - Íoláos opaloval místa, kde dříve byly nyní Heraklem useknuté hlavy. A nakonec jí zlikvidovali i tu nesmrtelnou (osobně si pod pojmem nesmrtelnost představuji něco jiného). Mrtvolu rozsekali na malinkaté kousíčky a v krvi si namočili své šípy.
Ale už pod Eurystheovým hradem čekal Kopreus a posílal Herakla vyhnat stymfálské ptáky. Ti žili v Arkádii, u Stymfálského jezera, a pustošili okolí, protože měli drápy, zobáky a péra z mědi a dokázali péry trefit za letu libovolný cíl, což pro potrefeného mělo fatální důsledky. Herakles vylezl na strom, hlukem je vyplašil, a když přilétli blíže, přesně mířenými střelami je sestřeloval jednoho po druhém. Kovová péra mu díky lví kůži nic neudělala a zbylí ptáci raději odlétli někam za moře. Dalším, už čtvrtým úkolem, bylo chytit Artemidinu laň se zlatými kopýtky. Eurystheus nepochybně doufal, že v případě, že Herakles laň chytí, Artemis se na něj rozhněvá, což se mu samozřejmě hodilo. Ovšem dostihnout laň nebyla žádná banalita, Herakles ji honil celý rok, dostihl ji však, donesl do Mykén, pak ji pustil a Artemidě vykonal bohatou oběť.
Mykénský král byl člověkem bez fantazie a dalším úkolem bylo chytit erymanthského kance, hubícího v Psófile vše živé. Herakles ho nahnal do hlubokého sněhu, svázal ho a na zádech odnesl do Mykén. Jak již bylo naznačeno, Eurystheus byl zbabělec a preventivně se před kancem schoval do sudu. Skrze stěny pak Herakla poslal vyčistit Augiovy (Augiášovy) chlévy. Toto sice bylo bez rizika, ale Augeiás měl největší stáda dobytka v Heladě, ta měl v největších chlévech a v nich měl pochopitelně největší nepořádek (a taky pořádný zápach). Herakles měl obchodnického ducha a tak králi navrhl, že když mu dá desetinu stáda, vyčistí mu stáje za jediný den - Augeiás souhlasil. Herakles vyhnal dobytek na pastvu, přivedl příkopem vodu z řek Alfeia a Péneia, tou vymyl stáje, koryto zaházel a večer si šel pro odměnu. Král si ovšem zjistil, že toto byl jeden z úkolů a nic mu nedal. Utrousil mj. také, že si přece Diův syn nebude přivydělávat čištěním chlévů. Toto všechno se mu později nevyplatilo ..., ale nepředbíhejme.
Dalším úkolem bylo chytit na Krétě zuřivého býka, který kdysi utekl králi Mínóovi. Jednalo se o nejsilnějšího jedince z jeho stád, který měl být obětován Poseidonovi, ale Mínos, protože se mu líbil, obětoval raději jiného. Herakles ho nejen dostihl, ale i zkrotil tak, že na jeho hřbetu "přeplaval " přes moře zpět. Po tomto se Herakles vypravil do Thrákie, ke králi Diomedovi, který vlastnil koně, kteří se živili lidským masem. S pomocí několika přátel se jich zmocnil, na zpáteční cestě ho však Diomedes dostihl a chtěl mu koně vzít, což bylo celkem logické. Herakles kořist uhájil, koně ale mezitím roztrhali jeho nejlepšího přítele Abdéra (odtud je odvozen název města Abdéra). Zarmoucený Herakles koně dovedl do Mykén, kde je Eurystheus neprozřetelně pustil na svobodu. Zato ale už měl připravený další zkoušku - přivést z ostrova Erythea stádo dobytka, které patřilo trojtělému obru Géryonovi. Tenhle ostrov měl být kdesi na západě, tam, kde moře končilo úzkou šíjí. Herakles ji rozbil svým kyjem a u ní postavil dva sloupy, takže se tato úžina, dnes známá jako Gibraltar, nazývala po celý starověk Heraklovy sloupy. Právě když je stavěl, začal bůh slunce Hélios se svým vozem klesat do Okeánu. Heraklovi samozřejmě bylo vedro, a aby se před touto smrtonosnou září zachránil, chtěl Hélia sestřelit. Ovšem Héliovi lichotila Heraklova odvaha, a tak mu dokonce půjčil zlatou loďku. Díky tomu se hrdina přeplavil na Erytheu, kde ho ale hned na břehu napadl dvojhlavý pes a jeden obr. Herakles je v sebeobraně zabil, stejně jako Géryona. Po mnoha peripetiích (několik jedinců se pokoušelo ukrást mu krávy, tak je zlikvidoval) přihnal stádo až skoro k Mykénám, když mu ho bohyně Héra rozehnala. S vypětím jej Herakles sehnal dohromady a Eurystheus ho obětoval právě Héře.
Pak ho poslal do země Amazonek, krutých válečnic, od kterých měl jakkoliv získat pás královny Hippolyty. Cestou se s hrstkou přátel, které si vzal na výpomoc, zastavili u pohostinného krále Lyka, kterýžto jim vystrojil lukulské hody. Ovšem zatímco jedli a pili, město přepadli divocí Bebrykové. Herakles je ale se svými druhy zahnal a jejich zemi pak věnoval Lykovi, ten ji pak nazval ji Hérakleia. Tímto činem si získal takovou slávu, že mu královna Hippolyta sama dobrovolně darovala svůj pás. Ale Héra rozšířila mezi prosté Amazonky pomluvu, že je chce Herakles jako otrokyně, takže ho napadly a byly samozřejmě poraženy. Mimo jiné zajal i dvě jejich velitelky, Antiopu a Melanippu. Tu první vykoupila Hippolyta svým pásem, tu druhou Herakles věnoval svému příteli Théseovi, kterému se velice líbila, a po návratu do Athén si ji vzal.
Pokud dobře počítáme, bylo to už deset úkolů, ale Eurystheus neuznal likvidaci lernejské Hydry, zdůvodnil to oslnivě logicky, že měl Herakles s sebou pomocníka, a pak také ty Augiášovy chlévy, neboť si za to dojednal odměnu. Jedenáctý úkol byl opravdu originální, Herakles měl přivést z podsvětí Kerbera, což bylo celkem těžké, protože Kerberos byl trojhlavý pes, kolem krku se mu svíjeli hadi a místo ocasu měl dračí hlavu s velkou tlamou. Aby to neměl tak těžké, bůh Hermes ho dovedl až k Tainaru (to je na jihu Peloponésu), kde začínalo podsvětí. Tam se ho ujala Pallas Athéna. Herakles musel absolvovat děsuplnou cestu podsvětím ke trůnu jeho vládce, Háda. Ten mu kupodivu dovolil Kerbera odvést, ale jen pokud při tom nepoužije zbraň. Kerberos se bránil jako lev a tak strašlivě vyl, že si duchové mysleli, že je konec světa. Nicméně Herakles ho přemohl a pes ho poslušně ho následoval do Mykén. Eurystheus jako obvykle zalezl do sudu a nechal Kerbera odvést zpět, do podsvětí.
Posledním úkolem bylo přinést zlatá jablka ze zahrady Hesperidek (také Hesperoven). Háček byl ovšem v tom, že nikdo (krom bohů) nevěděl, kde ty zahrady vlastně jsou. Zato se vědělo, že cestu k nim hlídají drak Ládón, který nikdy nespí, Titán Atlas a obr Antaios. Herakles prošel všechny známé i neznámé kraje, ale nenašel nic. Jednou mu však nymfy poradily, aby se zeptal mořského boha Nérea, který mu poradí, ale jen tehdy, bude-li donucen. Herakles ho tedy znenadání napadl a po dlouhém boji, ve kterém bůh neustále měnil svou podobu, ho přemohl a dozvěděl se, že ty zahrady jsou daleko na západě (dnes bychom je hledali asi v Maroku). Vydal se tam po severoafrickém pobřeží, až se dostal do země, ve které žil již zmiňovaný obr Antaios, který každého pocestného vyzval na souboj. Herakles si během boje všiml, že vždy, když obrovi ubývají síly, přitiskne se ke své matce - Zemi a načerpá novou sílu. Proto ho odtrhl od země a zaškrtil ho. Nakonec se dostal až k Atlantovi. Když mu vysvětlil, proč vlastně přišel, Atlas se nabídl, že ta jablka přinese, když za něj podrží nebeskou klenbu. Svůj slib sice splnil, jablka přinesl, ale zachtělo se mu svobody a chtěl tam Herakla nechal. Ten ale nebyl včerejší a použil lsti - požádal Atlanta, aby mu klenbu na chvíli podržel, že si natrhá trávu do podušky, aby neměl otlačená ramena. Jakmile Atlas zaujal své staré místo, Herakles poděkoval a utíkal do Mykén. Eurystheus tomu nemohl uvěřit a jablka mu vrátil zpět. Herakles je obětoval Athéně a ta je vrátila Hesperidkám.
Po ukončení služby u Eurysthea přenechal svoji manželku Megaru příteli Ioláovi (to je přátelství, že?) a vydal se do Oichalie. Tam byl králem nejlepší řecký lučištník - Eurytos, který jednou nechal vyhlásit, že kdo ho předčí v lukostřelbě, ten dostane za manželku jeho krásnou dceru Iolu. V královském paláci se do ní Herakles na první pohled zamiloval a v následných závodech ho porazil, což Eurytos nemohl přenést přes srdce, a proto prohlásil, že svou dceru nemůže dát někomu, kdo sloužil u zbabělého krále Eurysthea. Herakles se urazil a za manželku si vzal krásnou Déianeiru, dceru kalydónského krále Oinea. Při svatební hostině nešťastnou náhodou (zapříčiněnou Hérou) zabil syna svého přítele, a proto opustil Kalydón a vydali se do Tírynthu.
Po cestě museli překonat řeku Euénos, kde převozničil kentaur Nessos. Herakles mu svěřil manželku a sám chtěl řeku přeplavat, aby ušetřili. Kentaur se však pokusil Déianeiru unést, ale její manžel ho zasáhl otráveným šípem. Nicméně ještě před tím, než zemřel, poradil Déianeiře, aby jeho krví potřela Héraklův šat, kdyby ji snad někdy náhodou přestal milovat. Po příjezdu do Tírynthu si žili celkem v klidu a vychovávali syna Hylla.
Ale čert a Héra nikdy nespí - Herakles byl křivě obviněn z krádeže stáda krále Euryta. Tomu věřila celá Oichalie - krom králova syna Ífita. Ten se vydal za Heraklem, aby dokázal jeho nevinu. Když se ale Herakles dozvěděl, z čeho je podezírán, naštval se a shodil Ífita z hradeb. To bylo dost i na Dia, který na něj seslal nemoc. Proto se vydal do Delf, ale Pýthie mu nechtěla odpovědět. Herakles jí proto sebral trojnožku. Hned se ale objevil Apollón a chtěl trojnožku zpět, Herakles mu ji ale odmítl vrátit, a tak se hádali jako malí kluci. Rozsekl to až Zeus - Herakles jí vrátil Pýthii stoličku a ta poradila, že se má nechat prodat na tři roky do otroctví a utržené peníze má dát Eurytovi, jako náhradu za syna. Dal se prodat lýdské královně Omfale, která ho údajně neustále ponižovala - např. musel nosit ženské roucho. Dostával ale i dovolené, na jedné z nich se zúčastnil výpravy Argonautů. Na konci své služby dokonce královně zanechal potomka. Byl konečně volný a šel si vyřídit staré účty.
První na řadě byl trojský král Láomedón. Herakles kdysi totiž osvobodil město od mořské obludy, které měla být obětována jeho dcera. Král mu za to slíbil koně, dar od Dia. Láomedón ale neměl ve zvyku sliby plnit a Herakla vyhnal. Ten mu to teď vrátil - přitáhl k Tróji, dobyl ji a proradného krále zabil. Vyřídil si to i s Augeiem. Na svých cestách Herakles osvobodil Titána Prométhea, který byl přikován kdesi na Kavkazu a kterému každý den orel vyklovával játra. Orla sestřelil šípem a Prométhea osvobodil. Dále vyrval Thanatovi (bůh smrti) duši Alkmény, která dobrovolně zemřela místo svého manžela Adméta, založil mnoho měst (např. Herkuláneum, zničené výbuchem Vesuvu r. 79 n.l.), obšťastnil mnoho žen.
Jednou byl dokonce povolán samotným Diem na pomoc bohům při obraně Olympu. Proti bohům se vzbouřili obři Giganti, synové boha nebe Urana a bohyně země Gaie, ta je nadto vybavila bylinou, která je chránila před zbraněmi bohů. Bohové se dostali do úzkých a Zeus poslal Athénu pro Herakla. Ten nejprve zabil nejsilnějšího Giganta a pak i ostatní.
Po tomto únavném boji se ještě Herakles vydal do Oichalie, aby zlikvidoval za řadu urážek krále Euryta, což také udělal. Tam však spatřil krásnou Iolu, kterou mu onehdy Eurytos nechtěl dát za manželku, a zahořel k ní opět láskou. Když se toto doneslo Déianeiře, lekla se a krví od Nessa pomazala Heraklův plášť. Hydřin jed z Héraklova šípu vykonal své - způsoboval Heraklovi ukrutné bolesti. Když se od syna Hylla všechno dozvěděl, spěchal do paláce, ale našel už Déianeiru mrtvou, probodla se mečem. Hrozné bolesti přiměly Herakla, že se rozhodl ukončit svůj život. Požádal přátele, aby mu postavili hranici na hoře Oitu. Poslechli ho a na tu hranici ho také položili. Nikdo ale nechtěl zapálit pohřební oheň, nakonec se k tomu odhodlal Filoktétes, kterému za to Herakles odkázal luk a šípy. Když vzplanuly první plameny, přijeli Hermes s Athénou a ve zlatém voze Herakla odvezli na Olymp, kde ho všichni vítali a i Héra překonala starou nenávist a dala mu za manželku svou dceru Hébu, bohyni mládí. Zeus ho pak prohlásil za nesmrtelného.
Konstantin a Metoděj
1. dubna 2008 v 18:24 | Wilunka | DějepisPomalu se na Velké Moravě šířilo nové náboženství.Lidé opouštěli víru v mnoho božstev a začali věřit v jediného,křesťanského Boha.Bývalí pohané se měnili v křesťany.Křesťanem se stal každý,kdo přijal svátost křtu.Křest byl zvláštní obřad , při kterém se ponořením do vody nebo jen pokropením vodou očistila duše člověka od prohřešků proti novému náboženství.Člověk na sebe také přijal slib,že bude dodržovat křesťanské zásady.Ve větších sídlech si křesťané stavěli dřevěné a někdy i kamenné kostely,aby v nich uctívali svého Boha a obraceli se k němu se svými prosbami.Křesťanskou víru mezi lidmi šířila zvláštní skupina lidí.Byli to kněží,vzdělanílidé,kteří uměli psát a číst.První kněží pocházeli většinou z Německa.Mluvili jazykem,kterému ve Slovanských zemích nikdo nerozuměl.Proto moravský kníže Rastislav požádal císaře mocné Byzanské říše,aby na Moravu poslal učitele víry-věrozvěsty,kteří by vysvětlovali lidem nové náboženství srozumitelným jazykem.A tak přišli na Moravu dva učení bratři-Konstantin a Metoděj,kteří znali slovanský jazyk.Pocházeli z okolí Soluně v dnešním Řecku,kde setehdyještěmluviloslovanským nářečím srozumitelnými lidem žijícím na VM.Důkladně se připravili.Konstantin vymyslel nové slovansképísmo-hlalolici.Za své šíření křesťanství byli oba bratři prohlášeni za svaté.
Punské války
1. dubna 2008 v 18:22 | Wilunka | DějepisChronologický přehled: 264 př. Kr. - Evropa
Řím/Kartágo 264-241
První punská válka
V první punské válce proti Kartágu dobývá Řím hegemonii v západním Středomoří
Chronologický přehled: 149 př. Kr. - Afrika
Kartágo 149
Třetí punská válka
Řím vyhlašuje Kartágu válku poté, co kartaginské oddíly zasahují bez římského svolení proti Numidii a Kartágo tak porušuje podmínky mírové smlouvy z r. -> 201 př. Kr. Po zničení Kartága je v tamější oblasti zřízena provincie Afrika.
Chronologický přehled: 149 př. Kr. - Evropa
Tusculum 149
Státník Cato Starší +
Marcus Porcius Cato Censorius Starší (nar. 234 př. Kr.), římský státník a spisovatel, platí za zakladatele latinské prózy (hist. dílo Origines - Počátky). Jako státník se zasazoval o úplné zničení Kartága. Slavná je věta, kterou stále opakoval na zasedáních senátu: "Co se ostatních záležitosti týče, domnívám se, že Kartágo musí být zničeno." (-> 149 až 146).
Kartágo 146 př.Kr.
Římané srovnávají Kartágo se zemí
I po porážce Kartága v druhé punské válce ( 201) se Římané obávali obnovení jeho moci, zvláště když díky rozvoji svého zemědělství Kartágo opět získalo značný podíl na obchodě ve Středomoří. Především římský senátor Cato starší poukazoval na tohoto nebezpečného politického a hospodářského konkurenta. Řím využil toho, že Kartágo v rozporu s podmínkami mírové smlouvy zahájilo boj proti Numidii, a napadli město znovu. Kartágo projevilo ochotu ustoupit, ale odmítlo požadavek, aby Kartaginci své město zničili a přesídlili jinam. Po tříletém obležení Publius Cornelius Scipio Aemilianus Numantinus město dobyl, srovnal se zemí a jeho obyvatele, kteří přežili (50 000-50 0000 osob),prodal do otroctví.
Trosky města Kartága, prvořadého přístavního a obchodního střediska Féničanů v Tuniském zálivu, zničeného římským vojskem (146 př.Kr.)
Řím/Kartágo 264-241 př. Kr. První punská válka - boj o nadvládu nad Středomořím
K první punské válce došlo kvůli střetu zájmů mezi Kartágem a Římem, vyplývajících ze snahy Říma po expanzi. V předešlých staletích spolu tyto dva státy uzavřely několik smluv a nedávno - mezi léty 279- 276 - společně bojovaly proti molosskému králi Pyrrhovi I. V obou městech se střetává rozpínající se světová velmoc Řím a hegemon západního Středomoří Kartágo. Konflikt mezi Římem a Kartágem vypukl, když sicilské město Messana požádalo o pomoc proti sousedním Syrakúsám nejdříve Kartágo a potom Řím.
Římská intervence vedla k boji mezi Římem a Kartágem o Sicílii, která dosud patřila do mocenské sféry Kartága. Ve válce byla pozemní mocnost Řím donucena vybudovat si válečnou flotilu, protože síla Kartága, pěstujícího námořní obchod, spočívala v jeho dobře vystrojeném loďstvu. V námořní bitvě u Myl r. 260 př. Kr. dobyli Římané nad dosud nezpochybněnou námořní velmocí Kartágem prvního vítězství na moři. R. 256 př. Kr. se museli Římané při velkorysém pokusu o vylodění v Africe smířit s porážkou. V následujících letech ztrácí Řím čtyři loďstva a válka ustrnula v pozičních bojích na západní Sicílii. V tom okamžiku se Římané rozhodli postavit novou velkou flotilu a v bitvě u Aegatských ostrovů vybojovali r. 241 př. Kr. rozhodující vítězství. Po více než dvacetileté válce, která dovedla oba státy na pokraj zhroucení, byl uzavřen mír. Kartágo ztrácí Sicílii a musí zaplatit 3200 talentů válečných náhrad. V Sicílii získává Řím svou první zámořskou provincii a navíc je v roce 241 př. Kr. Itálie v podstatě sjednocena pod římskou nadvládou. Po uzavření míru vypukají v Kartágu povstání. Vítězný sloup konzula Gaia Duilia, Vítěze v námořní bitvě u Myl r. 260 př. Kr., Vztyčený na Foru Romanu
1. punská válka
Řím 201 př. Kr. Následky druhé punské války
Druhá punská válka přivedla římskou republiku až na pokraj vyčerpání. Ačkoliv výsledek války zajistil Římu vládu nad západním Středomořím, stát za to zaplatil těžkou cenu vnitropolitických potíží, které válka vyvolala. Nejhorším vnitropolitickým následkem války byla změna agrární struktury Itálie. Protože římský odvodní systém zavazoval k vojenské službě pouze občany s pozemkovým majetkem, způsobily obrovské válečné ztráty značné snížení počtu malých a středních zemědělských usedlostí. Velká část italské půdy ležela ladem, jen římské horní vrstvy byly díky nesmírné válečné kořisti schopny tuto půdu kupovat a prostřednictvím levně koupených otroků také obdělávat- následkem války vládla v Římě převaha nabídky otroků nad poptávkou po nich. Politické vedení římského státu dospělo k názoru, že rolnické milice starého typu se hodí pouze ke krátkodobým válkám v samotné
Itálii a nikoliv k déletrvajícím válečným tažením. V čele opatrných reformních snah stál vítěz nad Hannibalem P. C. Scipio a jeho přátelé, neměli však zájem zahájit spor s konzervativní většinou římské aristokracie. Proto nebyl Řím schopen změnit odvodní systém a umožnit občanům bez pozemkového majetku vojenskou službu. Namísto toho se při řešení tohoto problému spokojovali římští senátoři jen s krátkodobě působícími opatřeními.
Vojáci, kteří druhou punskou válku přežili, obdrželi s ohledem na délku své vojenské služby určité příděly půdy, což mělo zabránit tomu, aby se v Římě neshromažďovali vojáci rolnického původu, jejichž usedlosti se během jejich dlouhé nepřítomnosti octly v troskách nebo byly skoupeny velkými pozemkovými vlastníky v sousedství. Tím římské vedení zabránilo obrovskému přelidnění Říma nezaměstnanými zástupy, jejichž výživu by mohl zajistit jen stát. Zároveň díky přídělům půdy zůstávali tito vojáci stále podrobeni odvodní povinnosti. Skutečný užitek z války měly římské horní vrstvy, senátoři a jezdci. Těm se během války podařilo podstatně rozšířit svůj pozemkový majetek nákupem ladem ležící půdy, díky použití otrockých mas ji mohli obdělávat se značně sníženými náklady a soustředit se na výnosné druhy zemědělské výroby - na pěstování oleje, vína a na chování dobytka ve velkém. Navíc se oba tyto stavy - senátoři i jezdci podílely na obrovské válečné kořisti. Tím došlo v Římě během krátké doby k prudkému vzrůstu počtu otroků a k velmi nebezpečné situaci, vyvolané vítěznou válkou. Strach mocných Říma z možného povstání otroků a z odboje především v provinciích rostl. Poprvé ve starověkých dějinách se jednotně organizované masy otroků staly nebezpečnými i státním orgánům. Mírová smlouva Říma s Kartágem z r. 201 (papyrusový fragment, 2. stol, př. Kr.; Arsinoé. Egypt).
Řím/Kartágo 264-241
První punská válka
V první punské válce proti Kartágu dobývá Řím hegemonii v západním Středomoří
Chronologický přehled: 149 př. Kr. - Afrika
Kartágo 149
Třetí punská válka
Řím vyhlašuje Kartágu válku poté, co kartaginské oddíly zasahují bez římského svolení proti Numidii a Kartágo tak porušuje podmínky mírové smlouvy z r. -> 201 př. Kr. Po zničení Kartága je v tamější oblasti zřízena provincie Afrika.
Chronologický přehled: 149 př. Kr. - Evropa
Tusculum 149
Státník Cato Starší +
Marcus Porcius Cato Censorius Starší (nar. 234 př. Kr.), římský státník a spisovatel, platí za zakladatele latinské prózy (hist. dílo Origines - Počátky). Jako státník se zasazoval o úplné zničení Kartága. Slavná je věta, kterou stále opakoval na zasedáních senátu: "Co se ostatních záležitosti týče, domnívám se, že Kartágo musí být zničeno." (-> 149 až 146).
Kartágo 146 př.Kr.
Římané srovnávají Kartágo se zemí
I po porážce Kartága v druhé punské válce ( 201) se Římané obávali obnovení jeho moci, zvláště když díky rozvoji svého zemědělství Kartágo opět získalo značný podíl na obchodě ve Středomoří. Především římský senátor Cato starší poukazoval na tohoto nebezpečného politického a hospodářského konkurenta. Řím využil toho, že Kartágo v rozporu s podmínkami mírové smlouvy zahájilo boj proti Numidii, a napadli město znovu. Kartágo projevilo ochotu ustoupit, ale odmítlo požadavek, aby Kartaginci své město zničili a přesídlili jinam. Po tříletém obležení Publius Cornelius Scipio Aemilianus Numantinus město dobyl, srovnal se zemí a jeho obyvatele, kteří přežili (50 000-50 0000 osob),prodal do otroctví.
Trosky města Kartága, prvořadého přístavního a obchodního střediska Féničanů v Tuniském zálivu, zničeného římským vojskem (146 př.Kr.)
Řím/Kartágo 264-241 př. Kr. První punská válka - boj o nadvládu nad Středomořím
K první punské válce došlo kvůli střetu zájmů mezi Kartágem a Římem, vyplývajících ze snahy Říma po expanzi. V předešlých staletích spolu tyto dva státy uzavřely několik smluv a nedávno - mezi léty 279- 276 - společně bojovaly proti molosskému králi Pyrrhovi I. V obou městech se střetává rozpínající se světová velmoc Řím a hegemon západního Středomoří Kartágo. Konflikt mezi Římem a Kartágem vypukl, když sicilské město Messana požádalo o pomoc proti sousedním Syrakúsám nejdříve Kartágo a potom Řím.
Římská intervence vedla k boji mezi Římem a Kartágem o Sicílii, která dosud patřila do mocenské sféry Kartága. Ve válce byla pozemní mocnost Řím donucena vybudovat si válečnou flotilu, protože síla Kartága, pěstujícího námořní obchod, spočívala v jeho dobře vystrojeném loďstvu. V námořní bitvě u Myl r. 260 př. Kr. dobyli Římané nad dosud nezpochybněnou námořní velmocí Kartágem prvního vítězství na moři. R. 256 př. Kr. se museli Římané při velkorysém pokusu o vylodění v Africe smířit s porážkou. V následujících letech ztrácí Řím čtyři loďstva a válka ustrnula v pozičních bojích na západní Sicílii. V tom okamžiku se Římané rozhodli postavit novou velkou flotilu a v bitvě u Aegatských ostrovů vybojovali r. 241 př. Kr. rozhodující vítězství. Po více než dvacetileté válce, která dovedla oba státy na pokraj zhroucení, byl uzavřen mír. Kartágo ztrácí Sicílii a musí zaplatit 3200 talentů válečných náhrad. V Sicílii získává Řím svou první zámořskou provincii a navíc je v roce 241 př. Kr. Itálie v podstatě sjednocena pod římskou nadvládou. Po uzavření míru vypukají v Kartágu povstání. Vítězný sloup konzula Gaia Duilia, Vítěze v námořní bitvě u Myl r. 260 př. Kr., Vztyčený na Foru Romanu
1. punská válka
Řím 201 př. Kr. Následky druhé punské války
Druhá punská válka přivedla římskou republiku až na pokraj vyčerpání. Ačkoliv výsledek války zajistil Římu vládu nad západním Středomořím, stát za to zaplatil těžkou cenu vnitropolitických potíží, které válka vyvolala. Nejhorším vnitropolitickým následkem války byla změna agrární struktury Itálie. Protože římský odvodní systém zavazoval k vojenské službě pouze občany s pozemkovým majetkem, způsobily obrovské válečné ztráty značné snížení počtu malých a středních zemědělských usedlostí. Velká část italské půdy ležela ladem, jen římské horní vrstvy byly díky nesmírné válečné kořisti schopny tuto půdu kupovat a prostřednictvím levně koupených otroků také obdělávat- následkem války vládla v Římě převaha nabídky otroků nad poptávkou po nich. Politické vedení římského státu dospělo k názoru, že rolnické milice starého typu se hodí pouze ke krátkodobým válkám v samotné
Itálii a nikoliv k déletrvajícím válečným tažením. V čele opatrných reformních snah stál vítěz nad Hannibalem P. C. Scipio a jeho přátelé, neměli však zájem zahájit spor s konzervativní většinou římské aristokracie. Proto nebyl Řím schopen změnit odvodní systém a umožnit občanům bez pozemkového majetku vojenskou službu. Namísto toho se při řešení tohoto problému spokojovali římští senátoři jen s krátkodobě působícími opatřeními.
Vojáci, kteří druhou punskou válku přežili, obdrželi s ohledem na délku své vojenské služby určité příděly půdy, což mělo zabránit tomu, aby se v Římě neshromažďovali vojáci rolnického původu, jejichž usedlosti se během jejich dlouhé nepřítomnosti octly v troskách nebo byly skoupeny velkými pozemkovými vlastníky v sousedství. Tím římské vedení zabránilo obrovskému přelidnění Říma nezaměstnanými zástupy, jejichž výživu by mohl zajistit jen stát. Zároveň díky přídělům půdy zůstávali tito vojáci stále podrobeni odvodní povinnosti. Skutečný užitek z války měly římské horní vrstvy, senátoři a jezdci. Těm se během války podařilo podstatně rozšířit svůj pozemkový majetek nákupem ladem ležící půdy, díky použití otrockých mas ji mohli obdělávat se značně sníženými náklady a soustředit se na výnosné druhy zemědělské výroby - na pěstování oleje, vína a na chování dobytka ve velkém. Navíc se oba tyto stavy - senátoři i jezdci podílely na obrovské válečné kořisti. Tím došlo v Římě během krátké doby k prudkému vzrůstu počtu otroků a k velmi nebezpečné situaci, vyvolané vítěznou válkou. Strach mocných Říma z možného povstání otroků a z odboje především v provinciích rostl. Poprvé ve starověkých dějinách se jednotně organizované masy otroků staly nebezpečnými i státním orgánům. Mírová smlouva Říma s Kartágem z r. 201 (papyrusový fragment, 2. stol, př. Kr.; Arsinoé. Egypt).
Sparta
1. dubna 2008 v 18:21 | Wilunka | DějepisSparta, též Lakedaimón - starověký městský stát na jihu Peloponésu. Oblast Sparty byla osídlena již v době mykénské, po přistěhování Dórů na přelomu 2. a 1. tis. př. n. l. původní obyvatelstvo podrobeno. Do konce 8. stol. př. n. l. obsadili Dórové celý jih Peloponésu (Lakónii a Messénii; viz též messénské války) a vytvořili mocný, ale sociálně nejednotný stát. V 6. stol. př. n. l. vynikala Sparta vojenskou silou, kterou upevnila založením peloponéského spolku; kulturně však nevynikala, zůstala uzavřena vlivům řeckého světa. Účastnila se řecko-perských válek, iniciativu však přenechala Athénám. Rivalita mezi demokratickými Athénami a konzervativní Spartou, podporující oligarchické režimy, vedla k peloponéské válce 431 - 404 př. n. l., z níž vyšla (mj. díky perské podpoře) Sparta vítězně a získala kontrolu nad většinou řeckých států. V roce 371 př. n. l. byla poražena Thébami v bitvě u Leukter; poté se osamostatnila Messénie a rozpadl se peloponéský spolek. V dalším období význam Sparty poklesl. Pokusy o demokratické reformy králů Ágida IV. (vládl 245 - 241 př. n. l.) a Kleoména III. (vládl 235 - 222 př. n. l.) byly neuspěšné. Úsilí tyrana Nabise zmařeno v roce 192 př. n. l. intervencí achajského spolku podporovaného Římany. - Málo početní plnoprávní občané Sparty se věnovali pouze vojenství, zatímco mnohem početnější nesvobodní heilóti provozovali hospodářskou činnost. Omezená práva měli perioikové. Státní zřízení ustanovené podle tradice Lykúrgem mělo vojenský a oligarchický ráz. Rozhodující moc měl sbor pěti úředníků (eforů), rada starších (gerúsia) a dva králové (vrchní vojenští velitelé, měli též určité pravomoci soudcovské a kněžské). Sněm plnoprávných občanů starších 30 let, který se scházel jednou měsíčně, neměl zákonodárnou iniciativu a jednal pouze o návrzích rady.
peloponéský spolek, spartská symmachie; politická organizace ve starověkém Řecku pod vedením Sparty. Členové peloponéského spolku byli povinni odvádět vojenské kontingenty v době války. Peloponéský spolek sdružoval řecké polis na Peloponésu (kromě Argu a Achaje). Trval od 2. pol. 6. stol. př. n. l. do roku 371 př. n. l., kdy byla Sparta poražena u Leukter.
peloponéský spolek, spartská symmachie; politická organizace ve starověkém Řecku pod vedením Sparty. Členové peloponéského spolku byli povinni odvádět vojenské kontingenty v době války. Peloponéský spolek sdružoval řecké polis na Peloponésu (kromě Argu a Achaje). Trval od 2. pol. 6. stol. př. n. l. do roku 371 př. n. l., kdy byla Sparta poražena u Leukter.
Historie křesťanství
1. dubna 2008 v 18:20 | Wilunka | DějepisKřesťanství vzniklo ve 4. desetiletí n. l., na římské půdě, v Palestině a částečně navazovalo na judaismus. První křesťané pocházeli z židovského prostředí a objevili se také první nepřátelé = Židé, tím vznikaly spory o víře. Ale byl to právě antický svět, kdo se rozhodující měrou zasloužil o jeho rozšíření po celé Evropě. Prvním křesťanským centrem byl Jeruzalém. Křesťanství se z Palestiny šířilo všemi směry, ale nejrychleji v římské říši, kde se muselo vyrovnat s řeckou filozofií a nepřátelstvím lidu.
Náš letopočet byl zaveden jedním křesťanským mnichem na počátku 6.století. Odvíjí se od roku narození Ježíše Krista, zakladatele tohoto náboženství a zároveň boha křesťanské víry. Dnes již není pochyb o tom, že žil. Narodil se za vlády Augusta, nejspíše v r. 4 pnl. a nábožensky působil v době císaře Tiberia. Jeho životem, ukřižováním a vzkříšením okolo r. 33 n. l. začala historie křesťanství. Kristus, z řec. Christos, znamená totéž, co Mesiáš (ve Starém zákoně král, jenž byl při korunovaci pomazáván olejem. Posléze slovo užíváno ve významu vykupitele, kterého Bůh sešle na svět, aby jeho prostřednictvím svět spasil.)
Ježíšovo poselství, na kt. se začalo rozvíjet kř. , bylo jednoduché a zároveň revoluční. Jeho zásadní doporučení byla 2: milovat Boha plným srdcem a milovat bližního svého i svého nepřítele.
Křesťanská církev se budovala na základě pospolitostí věřících, tzv. obcí, které se vytvářely ve městech. Zpočátku pocházeli jejich příslušníci hlavně z chudých vrstev, kterým toto učení přinášelo naději. V obcích vládla rovnost a věřící si byli navzájem sestrami a bratry v Kristu. Později se rozšířilo i do širších kruhů a vyšších vrstev společnosti. Kř. neznalo rozdílu mezi Římanem či Židem nebo snad dokonce barbarem. Nemělo žádné zasvěcovací obřady, pouze křest, který byl symbolickou očistou od hříchu. Od křesťanů se pak jen očekávalo "žít ve víře a pravdě" a účastnit se bohoslužeb.
Církev si postupně formulovala svou věrouku a budovala organizaci. V čele obcí stáli starší obce či kněží, kteří měli posvěcení pro obřady. Nad větším počtem obcí měli dohled biskupové, sídlící ve městech, kteří se stali hlavními autoritami církve. Prvním biskupem v Římě byl podle legendy apoštol Petr. Po Ježíšově smrti začali jeho učedníci kázat sami. Nejaktivnější v tom byla sekta známá jako nazaréni, vedená Petrem a Jakubem. Protože tvrdili, že Ježíš je král, představovali hrozbu pro Římany i židovské vládnoucí vrstvy. Na nazarény se proto konaly štvanice, v nichž obzvláště vynikal jistý Saul (Šavel) z Tarsu.
Když se opět jednou vypravil, aby zničil další křesťanskou komunitu, zažil na cestě do Damašku náhlé a dramatické obrácení na víru a stal nazarénem.
Šavel za svých pozdějších cest vešel ve známost pod svým římským jménem Pavel. Za svého čtrnáctiletého působení - v letech 43-57 n.l. - zahájil Pavel svou vlastní revoluci: začal šířit radostnou zvěst o Ježíšovi, evangelium. Jako římský občan plně využil možností, daných uplatňováním zákona
o spravedlnosti, jež pramenily z "římského míru" i snadnosti dorozumění prostřednictvím řečtiny a privilegovaného postavení židovské církve. Nová církev, kterou založil, se hned ujala hlásání evangelia, takže ke konci 2. století se už její působení rozšířilo po celém Středomoří, do Egypta a severní Afriky a dokonce až na území dnešní Francie. Křesťanství přinášelo opravdový důvod k životu: život na tomto světě i naději na život posmrtný. V Pavlově pojetí se Ježíš stal čistě duchovním vůdcem.
Jidášova zrada umožnila učinit za Ježíšovu smrt zodpovědnými Židy, a nikoli Řím. To popudilo křesťany v Jeruzalémě a způsobilo rozpor mezi Pavlem a nazarény. Křesťané byli považováni za zvláštní odnož judaismu a zatímco Židé často představovali významné členy společnosti, křesťané byli chudí a stávali se proto snadnými obětmi pronásledování. Slova pronášená při křesťanském obřadu přijímání vzbuzovala dojem, že jeho účastníci jedí lidské maso a pijí lidskou krev. Tyto ďábelské věci vedly samozřejmě k pohromám. Oblíbeným římským úslovím se stal výrok "To vinou křesťanů neprší." První velké vzplanutí protikřesťanských nálad došlo v 60.letech 1.století za Nerona, když hořel Řím. Nejoblíbenější císař hledal obětního beránka, na kterého by požár svedl, a vybral si křesťany. Dal je věznit, mučit a zabíjet po stovkách. Někteří byli ubodáni býky, jiní ukřižováni či zapáleni jako lidské pochodně. Ve 2.století stačilo k tomu, aby člověka odsoudili k smrti, jenom být křesťanem. V této době pravděpodobně zahynuli Pavel a Petr. Pak císař Trainanus pronásledování křesťanů zrušil. To ovšem nijak nezabránilo dalšímu rozkvětu křesťanství. Evangelia se objevila v druhé polovině 1.století. Byla napsána řecky a určena jak pro židovské křesťany, tak pro Římany a Řeky. V roce 248 oslavili Římané 1000 let existence Věčného města. Krátce nato se císař Decius a po něm i Valerianus rozhodli vnitřně posílit říši "návratem k víře předků". Nařídili, aby všichni občané složili přísahu věrnosti státu a císaři ji stvrdili obětí. Protože se velké množství křesťanů odmítlo tomuto nařízení podřídit, došlo k příkazu císařů k prvnímu celoříšskému pronásledování křesťanů. Byli soudně stíháni, mučeni a popravováni byli především biskupové, spisovatelé a učenci. Pronásledování ale spíše církev upevnilo a na tuto víru přecházeli i pohané. Po nich nastoupil císař Docletianus, kt. se prohlásil za vtělení boha Jova a provedl mnoho reforem. Jedna z nich se týkala i křesťanů. Jejich počet stoupal a císař ho chápal jako "stát ve státě", což pro něj bylo neúnosné. Od roku 303 vyhlásil několik ediktů proti křesťanům, které podnítili největší a nejtvrdší pronásledování křesťanů vůbec. Trvalo téměř 10 let a zemřeli při něm desítky tisíc křesťanů. Toto pronásledování stejně jako ta předešlá, přinesla církvi těžké materiální ztráty, ale svůj účel však nemohlo splnit. Bylo to ale pronásledování poslední.
V roce 305 se Diocletianus vzdal vlády a boj o trůn vyhrál Konstantin, později nazvaný Veliký. Byl silným, energickým, ale i tvrdým panovníkem. Z politických důvodů - pochopil marnost násilných snah zastavit šíření křesťanství - využil křesťanství jako oporu říše, vydal roku 313 edikt milánský, jenž prohlašoval křesťanství za svobodné náboženství. Křesťanství bylo vzato na vědomí a zanedlouho se stalo státním náboženstvím.
Kolem roku 324, kdy dobyl východořímskou říši, se Konstantin prohlásil křesťanem a legalizoval odkazy majetku církvi a vyhlásil neděli veřejným svátkem. Myslel si že nová víra utuží stát, ale opak byl pravdou. Vznikali odlišné pohledy na tuto víru - tzv. hereze. K nejvážnější v této době patřilo tzv. ariánství, jehož původcem byl alexandrijský kněz Areios, který odmítal pro Krista (Boha-Syna) stejnou podobu jako měl Bůh-Otec. Jeho učení vyvolalo rozkol zvláště mezi východními biskupi. Konstantin, aby zabránil rozporům svolal r. 325 sněm v městě Níkaji. Zúčastnilo se ho na 300 biskupů. Sněm odsoudil Areiovo učení a potvrdil oficiální katolický směr schválením základního vyznání víry - Credo, ve kterém shrnul závazná dogmata, tj. neomylná tvrzení.
Nejprve bylo Konstantinovým sídlem Mediolanum, pak Sirmium. V roce 324 nechal na strategicky výhodném místě, kde stála řecká osada Byzantion vybudovat nové osídlení. Dostavěno bylo roku 330 a bylo zasvěceno Panně Marii, což dosvědčuje záměr stavby. Bylo stavěno jako křesťanské město. Městu byl dán název Konstantinopolis. Od té doby sloužilo jako sídlo císařů.
Roku 395 dochází k rozdělení Říma na říši ZÁPADOŘÍMSKOU a VÝCHODOŘÍMSKOU. Odlišně se také vyvíjela i církev. Na západě císařové potvrdili vůdčí postavení římského biskupa - papeže, odvozené od působnosti sv. Petra v Římě. Na Východě zůstával hlavou církve císař.
Postupně rostla moc hlav křesťanské církve - papeže v Římě a patriarchy v Konstantinopoli, ale i jejich boj o svrchovanou moc. V roce 1054 pak vyobcoval papež konstantinopolského patriarchu z církve a ten udělal totéž jemu. Tímto aktem byla oficiálně oddělena řecká a latinská církev. Začaly tak vedle sebe existovat současně východní ortodoxní řecko-katolická církev a západní římsko-katolická, což dnes bývá označováno jako velké východo-západní schizma.
Po zhroucení Říma pokračovala říše na východě v Cařihradě až do roku 1453, ale její východní provincie postupně dobývali muslimové. Postup drasticky snížil počet křesťanů i ve Střední Asii. Ale do roku 1000 se většina kmenů od Irska po Rusko pokřesťanštila, některé pod římským, některé pod řeckým vlivem.
K tradicím kmene se přidala římská nebo řecká kultura a vytvořily se odlišné křesťanské civilizace západní Evropy a Ruska. Jazykové a kulturní rozdíly způsobily, že se východní a západní křesťanství od sebe vzájemně vzdalovalo.
V době renesance, v letech 1515-1516 v Německu mladý mnich a učenec Martin Luther při přípravě přednášky o listu sv. Pavla Římanům dospěl k přesvědčení, že spásy lze dosáhnout pouze vírou, a nikoli dobrými skutky, jak to hlásala církev. Vyzvali ho, aby se podrobil autoritě papeže, ale on odmítnul. Tak vlastně začala reformace, hnutí, z něhož později vyrostly protestantské církve.
Od konce 15. století se západ Evropy dovídal o nových cestách a dosud neznámých zemích; a do 16. století začalo Rusko zkoumat své rozlehlé asijské zázemí. Všichni považovali za svoji povinnost obrátit nové sousedy na křesťanství.
V Latinské Americe bylo křesťanství vnuceno španělskými dobyvateli. Na většině dalších území nepřicházelo dobývání v úvahu.
Od 16. století vysílala římskokatolická církev misie do Afriky a Asie.
V 18. století se hodně rozšířily misie pravoslavné církve na Sibiř a protestantské církve na různá místa. Misie někdy využívaly imperiálních výbojů (jako smluvních přístavů v Číně), mnohé misie předcházely imperiální expanzi ke konci 19. století.
Závěrem tedy člověk, který založil křesťanskou víru svou smrt a její podrobnosti několikrát předpověděl, ale i již tehdy staré spisy židovských proroků. Jeho životem, ukřižováním a vzkříšením okolo r. 33 n. l. začala historie křesťanství. Zpočátku se řídilo učením Ježíše Krista, který ho předává apoštolům a ti pak dalším. Podrobnosti života Ježíše, apoštolů a první církve se v písemné formě zachovali v souboru knih nazývající se Nový zákon, jež je součástí Bible. Autorita prvních církví pocházela z Ducha Svatého, kterého vylil Bůh o letničních svátcích, a Bible je jím plně inspirována. Bibli sice psali lidé, ale nepsali své vlastní myšlenky a názory, obsah je od Boha. Ostatní zachovalé knihy tehdejší a pozdější doby, které nejsou součástí Bible, jsou ovlivněny lidskou fantazií a tehdejšími představami, proto se o nich neříká, že jsou inspirovaným Slovem Božím, tak jako o Bibli
Náš letopočet byl zaveden jedním křesťanským mnichem na počátku 6.století. Odvíjí se od roku narození Ježíše Krista, zakladatele tohoto náboženství a zároveň boha křesťanské víry. Dnes již není pochyb o tom, že žil. Narodil se za vlády Augusta, nejspíše v r. 4 pnl. a nábožensky působil v době císaře Tiberia. Jeho životem, ukřižováním a vzkříšením okolo r. 33 n. l. začala historie křesťanství. Kristus, z řec. Christos, znamená totéž, co Mesiáš (ve Starém zákoně král, jenž byl při korunovaci pomazáván olejem. Posléze slovo užíváno ve významu vykupitele, kterého Bůh sešle na svět, aby jeho prostřednictvím svět spasil.)
Ježíšovo poselství, na kt. se začalo rozvíjet kř. , bylo jednoduché a zároveň revoluční. Jeho zásadní doporučení byla 2: milovat Boha plným srdcem a milovat bližního svého i svého nepřítele.
Křesťanská církev se budovala na základě pospolitostí věřících, tzv. obcí, které se vytvářely ve městech. Zpočátku pocházeli jejich příslušníci hlavně z chudých vrstev, kterým toto učení přinášelo naději. V obcích vládla rovnost a věřící si byli navzájem sestrami a bratry v Kristu. Později se rozšířilo i do širších kruhů a vyšších vrstev společnosti. Kř. neznalo rozdílu mezi Římanem či Židem nebo snad dokonce barbarem. Nemělo žádné zasvěcovací obřady, pouze křest, který byl symbolickou očistou od hříchu. Od křesťanů se pak jen očekávalo "žít ve víře a pravdě" a účastnit se bohoslužeb.
Církev si postupně formulovala svou věrouku a budovala organizaci. V čele obcí stáli starší obce či kněží, kteří měli posvěcení pro obřady. Nad větším počtem obcí měli dohled biskupové, sídlící ve městech, kteří se stali hlavními autoritami církve. Prvním biskupem v Římě byl podle legendy apoštol Petr. Po Ježíšově smrti začali jeho učedníci kázat sami. Nejaktivnější v tom byla sekta známá jako nazaréni, vedená Petrem a Jakubem. Protože tvrdili, že Ježíš je král, představovali hrozbu pro Římany i židovské vládnoucí vrstvy. Na nazarény se proto konaly štvanice, v nichž obzvláště vynikal jistý Saul (Šavel) z Tarsu.
Když se opět jednou vypravil, aby zničil další křesťanskou komunitu, zažil na cestě do Damašku náhlé a dramatické obrácení na víru a stal nazarénem.
Šavel za svých pozdějších cest vešel ve známost pod svým římským jménem Pavel. Za svého čtrnáctiletého působení - v letech 43-57 n.l. - zahájil Pavel svou vlastní revoluci: začal šířit radostnou zvěst o Ježíšovi, evangelium. Jako římský občan plně využil možností, daných uplatňováním zákona
o spravedlnosti, jež pramenily z "římského míru" i snadnosti dorozumění prostřednictvím řečtiny a privilegovaného postavení židovské církve. Nová církev, kterou založil, se hned ujala hlásání evangelia, takže ke konci 2. století se už její působení rozšířilo po celém Středomoří, do Egypta a severní Afriky a dokonce až na území dnešní Francie. Křesťanství přinášelo opravdový důvod k životu: život na tomto světě i naději na život posmrtný. V Pavlově pojetí se Ježíš stal čistě duchovním vůdcem.
Jidášova zrada umožnila učinit za Ježíšovu smrt zodpovědnými Židy, a nikoli Řím. To popudilo křesťany v Jeruzalémě a způsobilo rozpor mezi Pavlem a nazarény. Křesťané byli považováni za zvláštní odnož judaismu a zatímco Židé často představovali významné členy společnosti, křesťané byli chudí a stávali se proto snadnými obětmi pronásledování. Slova pronášená při křesťanském obřadu přijímání vzbuzovala dojem, že jeho účastníci jedí lidské maso a pijí lidskou krev. Tyto ďábelské věci vedly samozřejmě k pohromám. Oblíbeným římským úslovím se stal výrok "To vinou křesťanů neprší." První velké vzplanutí protikřesťanských nálad došlo v 60.letech 1.století za Nerona, když hořel Řím. Nejoblíbenější císař hledal obětního beránka, na kterého by požár svedl, a vybral si křesťany. Dal je věznit, mučit a zabíjet po stovkách. Někteří byli ubodáni býky, jiní ukřižováni či zapáleni jako lidské pochodně. Ve 2.století stačilo k tomu, aby člověka odsoudili k smrti, jenom být křesťanem. V této době pravděpodobně zahynuli Pavel a Petr. Pak císař Trainanus pronásledování křesťanů zrušil. To ovšem nijak nezabránilo dalšímu rozkvětu křesťanství. Evangelia se objevila v druhé polovině 1.století. Byla napsána řecky a určena jak pro židovské křesťany, tak pro Římany a Řeky. V roce 248 oslavili Římané 1000 let existence Věčného města. Krátce nato se císař Decius a po něm i Valerianus rozhodli vnitřně posílit říši "návratem k víře předků". Nařídili, aby všichni občané složili přísahu věrnosti státu a císaři ji stvrdili obětí. Protože se velké množství křesťanů odmítlo tomuto nařízení podřídit, došlo k příkazu císařů k prvnímu celoříšskému pronásledování křesťanů. Byli soudně stíháni, mučeni a popravováni byli především biskupové, spisovatelé a učenci. Pronásledování ale spíše církev upevnilo a na tuto víru přecházeli i pohané. Po nich nastoupil císař Docletianus, kt. se prohlásil za vtělení boha Jova a provedl mnoho reforem. Jedna z nich se týkala i křesťanů. Jejich počet stoupal a císař ho chápal jako "stát ve státě", což pro něj bylo neúnosné. Od roku 303 vyhlásil několik ediktů proti křesťanům, které podnítili největší a nejtvrdší pronásledování křesťanů vůbec. Trvalo téměř 10 let a zemřeli při něm desítky tisíc křesťanů. Toto pronásledování stejně jako ta předešlá, přinesla církvi těžké materiální ztráty, ale svůj účel však nemohlo splnit. Bylo to ale pronásledování poslední.
V roce 305 se Diocletianus vzdal vlády a boj o trůn vyhrál Konstantin, později nazvaný Veliký. Byl silným, energickým, ale i tvrdým panovníkem. Z politických důvodů - pochopil marnost násilných snah zastavit šíření křesťanství - využil křesťanství jako oporu říše, vydal roku 313 edikt milánský, jenž prohlašoval křesťanství za svobodné náboženství. Křesťanství bylo vzato na vědomí a zanedlouho se stalo státním náboženstvím.
Kolem roku 324, kdy dobyl východořímskou říši, se Konstantin prohlásil křesťanem a legalizoval odkazy majetku církvi a vyhlásil neděli veřejným svátkem. Myslel si že nová víra utuží stát, ale opak byl pravdou. Vznikali odlišné pohledy na tuto víru - tzv. hereze. K nejvážnější v této době patřilo tzv. ariánství, jehož původcem byl alexandrijský kněz Areios, který odmítal pro Krista (Boha-Syna) stejnou podobu jako měl Bůh-Otec. Jeho učení vyvolalo rozkol zvláště mezi východními biskupi. Konstantin, aby zabránil rozporům svolal r. 325 sněm v městě Níkaji. Zúčastnilo se ho na 300 biskupů. Sněm odsoudil Areiovo učení a potvrdil oficiální katolický směr schválením základního vyznání víry - Credo, ve kterém shrnul závazná dogmata, tj. neomylná tvrzení.
Nejprve bylo Konstantinovým sídlem Mediolanum, pak Sirmium. V roce 324 nechal na strategicky výhodném místě, kde stála řecká osada Byzantion vybudovat nové osídlení. Dostavěno bylo roku 330 a bylo zasvěceno Panně Marii, což dosvědčuje záměr stavby. Bylo stavěno jako křesťanské město. Městu byl dán název Konstantinopolis. Od té doby sloužilo jako sídlo císařů.
Roku 395 dochází k rozdělení Říma na říši ZÁPADOŘÍMSKOU a VÝCHODOŘÍMSKOU. Odlišně se také vyvíjela i církev. Na západě císařové potvrdili vůdčí postavení římského biskupa - papeže, odvozené od působnosti sv. Petra v Římě. Na Východě zůstával hlavou církve císař.
Postupně rostla moc hlav křesťanské církve - papeže v Římě a patriarchy v Konstantinopoli, ale i jejich boj o svrchovanou moc. V roce 1054 pak vyobcoval papež konstantinopolského patriarchu z církve a ten udělal totéž jemu. Tímto aktem byla oficiálně oddělena řecká a latinská církev. Začaly tak vedle sebe existovat současně východní ortodoxní řecko-katolická církev a západní římsko-katolická, což dnes bývá označováno jako velké východo-západní schizma.
Po zhroucení Říma pokračovala říše na východě v Cařihradě až do roku 1453, ale její východní provincie postupně dobývali muslimové. Postup drasticky snížil počet křesťanů i ve Střední Asii. Ale do roku 1000 se většina kmenů od Irska po Rusko pokřesťanštila, některé pod římským, některé pod řeckým vlivem.
K tradicím kmene se přidala římská nebo řecká kultura a vytvořily se odlišné křesťanské civilizace západní Evropy a Ruska. Jazykové a kulturní rozdíly způsobily, že se východní a západní křesťanství od sebe vzájemně vzdalovalo.
V době renesance, v letech 1515-1516 v Německu mladý mnich a učenec Martin Luther při přípravě přednášky o listu sv. Pavla Římanům dospěl k přesvědčení, že spásy lze dosáhnout pouze vírou, a nikoli dobrými skutky, jak to hlásala církev. Vyzvali ho, aby se podrobil autoritě papeže, ale on odmítnul. Tak vlastně začala reformace, hnutí, z něhož později vyrostly protestantské církve.
Od konce 15. století se západ Evropy dovídal o nových cestách a dosud neznámých zemích; a do 16. století začalo Rusko zkoumat své rozlehlé asijské zázemí. Všichni považovali za svoji povinnost obrátit nové sousedy na křesťanství.
V Latinské Americe bylo křesťanství vnuceno španělskými dobyvateli. Na většině dalších území nepřicházelo dobývání v úvahu.
Od 16. století vysílala římskokatolická církev misie do Afriky a Asie.
V 18. století se hodně rozšířily misie pravoslavné církve na Sibiř a protestantské církve na různá místa. Misie někdy využívaly imperiálních výbojů (jako smluvních přístavů v Číně), mnohé misie předcházely imperiální expanzi ke konci 19. století.
Závěrem tedy člověk, který založil křesťanskou víru svou smrt a její podrobnosti několikrát předpověděl, ale i již tehdy staré spisy židovských proroků. Jeho životem, ukřižováním a vzkříšením okolo r. 33 n. l. začala historie křesťanství. Zpočátku se řídilo učením Ježíše Krista, který ho předává apoštolům a ti pak dalším. Podrobnosti života Ježíše, apoštolů a první církve se v písemné formě zachovali v souboru knih nazývající se Nový zákon, jež je součástí Bible. Autorita prvních církví pocházela z Ducha Svatého, kterého vylil Bůh o letničních svátcích, a Bible je jím plně inspirována. Bibli sice psali lidé, ale nepsali své vlastní myšlenky a názory, obsah je od Boha. Ostatní zachovalé knihy tehdejší a pozdější doby, které nejsou součástí Bible, jsou ovlivněny lidskou fantazií a tehdejšími představami, proto se o nich neříká, že jsou inspirovaným Slovem Božím, tak jako o Bibli
Římská kultura
1. dubna 2008 v 18:18 | Wilunka | DějepisŘímská kultura
Řím byl především mocenským ústrojím, ale přesto se mu podařilo vytvořit duchovně-kulturní tradici, která je sice menší a mladší než řecká, ale přesto svébytná a hodnotná. Římané rádi zdůrazňují své kulturní sepjetí s antickou tradicí řeckou. Vergilius ve své Aeneadě zvolil bojovníka od Tróji, žení se tam. Předobrazem vlastní římské kultury byla kultura etruská. Etruskové po sobě zanechali řadu znaků: oblouk, urny a sarkofágy a také metodu haluspicií.
Vlastní kultura a literatura římská
Plautus - autor Komedie o hrnci, Chlubný voják; Catullus - slavný lyrický básník, vyznal se z lásky k Lesbii; Gaius Julius Caesar - vojevůdce, právník, spisovatel - Zápisky o válce galské; Cato - prosaik, nesmiřitelný odpůrce Kartága; Cicero - řečník.
Hmotná kultura
Hmotná kultura pomáhala vytvářet obraz věčného města Říma, nejslavnější jsou: forum Romanum - hlavní náměstí; Traianovo forum; zbytky římského divadla, Koloseum, vpravo od Kolosea je Konstantinův vítězný oblouk, Pantheon; Hadriánovo mausoleum; sloup Marca Aurelia; Caracallovy lázně - na svou dobu velmi technicky vyspělé (sauna, vyhřívaná voda); Cirkus Maximus; katolická stránka - bazilika sv. Petra (zvon na věži oznamuje, že věčnost trvání je nekonečná).
Vynikající básníci
Vergilius - Aeneida, Bucolica - pastýřské zpěvy vytvořené po vzoru Theokritově; Horatius - básník, autor slavných ód na římskou velikost a moc, oslavná poezie; Ovidius - tvůrce Metamorfózy (principem je proměna), spisek Umění milovat; Petronius - přinesl do římské literatura satiru, je autorem práce Satyricon.
Dějepisectví
Hlavním představitelem je Tacitus - napsal Obecnou historii, vedle toho i dílo Germánie (o vývoji germánských kmenů).
Veřejné a politické postavy
G.J.Caesar; Plinius Starší - autor spisku Přírodověda, shrnuje i dějiny četných dalších oborů; Plinius Mladší - politik a státník; Konstantin Veliký - poprvé začal překonávat zásady starého světa a otevřel prostor pro křesťanství.
Filozofie
Filozofie měla menší zastoupení než v Řecku, lze v ní rozpoznat řeckou tradici. Lucius Seneca a Marcus Aurelius - oba stoikové. Závěrečnou etapu římské filozofie tvoří novoplatonismus.
Velkomoravská říše
1. dubna 2008 v 18:14 | Wilunka | DějepisVelkomoravská říše
Velkomoravská říše z 9. stol. vznikla v oblasti Moravy, Slovenska a Dolních Rakous. Byl to ranně středověký útvar, který je možno na základě jeho vlivu zařadit po bok Byzantské a Bulharské říše. Vznikla v letech 830 - 833, a to spojením oblastí slovenského nitranska (byl odtud vyhnán kníže Pribina) a soustavy hradišť Starého města na Moravě. Hlavními sídly se stal moravský Velehrad a Děvín u Bratislavy.
V počátcích formování Velkomoravské říše za Mojmíra I. 830 - 846 se ukázalo, že se Velkomoravská říše ocitla uprostřed boje dvou liturgií, západní řezenské a solnohradské, která přinášela křesťanství v jazyce latinském a německém, a východní byzantské, pro niž se velkomoravští panovníci rozhodli. Stalo se tak v r. 862, kdy se nový panovník Rastislav 846 - 871 obrátil na byzantského sultána Michala III. o poskytnutí mise dvou věrozvěstů, kteří by u nás kázali a rozšiřovali křesťanství v jazyce staroslověnském.
V r. 863 jsou k nám vysláni bratři (nejen duchovní, ale i pokrevní) Konstantin a Metoděj, z oblasti Soluně - Thesálie. Byli absolventy cařihradské univerzity. Zejména Konstantin patřil k nejvzdělanějším lidem tehdejšího světa. Na Velkou Moravu přišli dobře připraveni. Vytvořili jazyk - hlaholici, a tu zde uplatňovali, jejím prostřednictvím christianizovali Velkomoravskou říši. Byli úspěšní i v tom, že překonávali pohanskou tradici a pohanské zvyky. Brzy proti nim vznikla opozice ze strany německých kněží - rozhodujícím činitelem byl biskup Wiching. Posílali na ně stížnosti do Říma. Nakonec jsou Konstantin a Metoděj povoláni papežem do Říma. Jdou kolem Blatenského jezera, kde už vládl Pribinův syn Kocel.
V Římě jsou oceněni, je uznána jejich práce. Konstantin se zde vážně rozstonal, vstoupil do kláštera, přijal řeholní jméno Cyril a v r. 869 umírá. Metoděj obdržel titul arcibiskupa panonského. Vrátil se na Moravu a pokračoval ve své misi. V r. 871 se vlády zmocnil Svatopluk. Svého strýce vydal Němcům, je vězněn, oslepen. Po nějakou dobu je vězněn i Metoděj. Němečtí kněží neustávají v tlaku proti Metodějovi, proto musí znovu do Říma. Šel přes Cařihrad, což byla zřejmě snaha o spojení východní a západní církve, ale neuskutečnila se. V Římě je opět potvrzen moravským arcibiskupem. Vrací se na Velkou Moravu a zde žije nikoli bez problémů až do své smrti v r. 885. Metoděj je údajně pochován v moravském Velehradě, ale jeho hrob se nikdy nepodařilo najít. Po Metodějově smrti náboženská a duchovní tradice na Velké Moravě končí. Menší část jeho žáků odchází na západ do Čech a další část do Kocelovy říše.
Po velkomoravské duchovní tradici zbude podnětná literární tradice. Výchozím činitelem byla christianizace, literatura je toho důkazem. V době zániku velkomoravské duchovní tradice již vládli Svatoplukovi nástupci, kteří nežili ve shodě a tím zemi oslabovali. V letech 903 - 907 Velkou Moravu vyvrátí Uhři a Velkomoravská říše padá. Vklad Velké Moravy nezanikl. Papež Jan Pavel II. dokonce Cyrila a Metoděje označil za duchovní spolutvůrce ranně středověké Evropy.
Jagellonci na českém trůně
1. dubna 2008 v 18:11 | Wilunka | DějepisJagellonci na českém trůně
Na poč. r. 1471 se české země objevily před nástupnickým problémem, nebyl zde žádný kandidát. Nakonec panovníka dodali Jagellonci - rod pocházející z Litvy a to ze dvou důvodů:
- českým stavům šlo o to, aby se vyhnuly tlaku uherského krále Matyáše Korvína a narůstajícímu tlaku habsburskému
- v Polsku byl králem Kazimír (otec Vladislava) - mysleli si, že jim bude ochráncem v dobách zlých
Vladislav Jagellonský přebíral zemi ve špatném stavu - přetrvávala zde husitská tradice, velká část byla v rukou Matyáše Korvína. Pomoc Polska se ukázala jako nedostatečná. Vladislav musel v r. 1479 vytvořit trvalé příměří s Matyášem. Dělba moci byla taková, že Matyáš si ponechal Moravu a Vladislav se stal vládcem v Čechách - předpokladem úspěšné vlády.
V září 1483 proti němu vzniklo povstání, protože se pokusil zbavit kališníky moci - hl. ve státní správě, administrativě. Neuspěl; na více než rok musel opustit Prahu. V březnu 1485 je uzavřen náboženský mír mezi katolíky a kališníky - zdá se, že zemi bylo dopřáno, aby po 70 letech nastoupila cestu náboženského míru, ale je to pouze dočasné. Uvnitř českých zemí se objevil nový konflikt, mezi šlechtou a městy. Města bojují o to, aby se stala nezávislým subjektem, ale šlechtě se v r. 1500 podaří vydání Vladislavského zřízení zemského, které upřednostňuje práva šlechty a města znevýhodňuje.
Nový rozměr mocensko-zahraniční vlády Vratislavovy nastane v r. 1490, kdy umírá Matyáš Korvín. Vratislav se domůže uherské koruny - středoevropští panovníci v ní viděli vrchol bohatství. Přesune se do Budína (= Budapešť) a do Čech se vrací už jen třikrát. Za jeho vlády nastává v Čechách úpadek, zjevný ekonomický pokles země a Čechy se stávají druhořadou evropskou zemí.
Po smrti Vratislava v r. 1516 a jeho 45 leté vládě nastupuje jeho syn Ludvík Jagellonský. České země jsou ve špatném stavu. Ludvík nastupuje do čela vlády, která trvá jen 10 let. Nejprve se pokusí rozřešit problém vlivu šlechty a měst - ve prospěch měst. V r. 1517 je přijata a stvrzena Svatováclavská smlouva, která podporuje význam a práva měst a hl. jejich nezávislost, především v oblasti řemeslných aktivit a obchodního podnikání. V r. 1535 je vydáno Znojemské zřízení zemské, které se týká hl. oblastí moravských.
Druhým rozhodujícím úkolem Ludvíkovým byla obrana před nebezpečím tureckým, které doléhalo na Evropu a střední Evropu zvlášť; měli políčeno na uherskou rovinu. Nakonec v r. 1526 dochází k bitvě u Moháče. Zapojil se sám Ludvík. Bitva dopadla špatně a Ludvík neznámo kde v bažinách u Moháče umírá. Tímto rokem končí klasický vývoj starého českého státu. Po r. 1526 nastává nová éra - do čela českých zemí přicházejí Habsburkové. Dokladem toho, že nastává nová éra vlády je František Palacký, který v této době uzavřel své slavné Dějiny, po r. 1526 v nich již nechtěl pokračovat z důvodu pocitu nesvobody.
Evropa na počátku 17. stol.
1. dubna 2008 v 18:10 | Wilunka | DějepisEvropa na počátku 17. stol.
17. stol. znamená přelom - na starém kontinentě nastupuje novověk, jsou překonávány přežitky středověku. V oblasti zahraniční si Evropa některé nánosy válek nese, neboť zde přežívá základní konflikt mezi dvěma tábory. Formuje se tábor anglicko-nizozemský, který je průkopníkem moderního kapitalistického systému. Zastáncem těchto názorů je hlavně Nizozemí. Druhý tábor je pozdně katolický, neofeudální - Španělé a jejich državy a Habsburkové ze střední Evropy.
Nebezpečná je i situace na Balkáně a dotírání osmanského vojska na Evropu a středoevropské habsburské državy. Tento tlak nepolevoval ani v 16. stol. a podařilo se ho zastavit až v r. 1683 před Vídní. Na přelomu 16. a 17. stol. se v Evropě nevědělo, jak osmanskému tlaku čelit.
Oblast Baltu je také nebezpečná - především Polsko soupeřilo se Švédy o vliv nad Baltským mořem, obě země chtěly být severskou velmocí. Švédům se to během třicetileté války podařilo.
Na poč. 17.stol. byla Evropa vůdčí kontinent světa. Protože se nedělaly důsledné statistiky, nelze přesně říci, kolik měla Evropa obyvatel - odhaduje se 60 - 70 milionů. Evropa rostla a zejména se zdokonalovala a rodila průmyslová centra. Došlo k jejich inovaci - dřívější italská - Benátky, Janov, Turín upadala; nová centra: Londýn, Paříž, Sevilla - španělské, Amsterodam. Rozhodující vliv na jeho tvorbu měl zaoceánský obchod a vnitřní nástroj - obchodnická centra kolem měst se k městům připojovala, vznikala velkoměsta. Výjimkou se stal o sto let Mnichov - skládal se ze zemědělských oblastí a ne ze řemeslných.
Prvotní postavení evropských zemí má negativní stránku - vznik koloniální soustavy. Britové a Francouzi se obracejí do Ameriky, Holanďané na východ (do Indie), Belgičané na jih do Afriky. Od této doby nastalo okupování místního obyvatelstva - např. Aztékové a Indové byli vybíjeni, černí Afričané Brity přiváženi jako otroci.
Základním problémem je konflikt mezi kapitalistickými zeměmi s liberálními systémy a pozdním feudalismem habsburským, španělským a středoevropským. Konflikt dostává náboženskou podobu - protestantské unie proti katolickým ligám. Spor se vyhrocuje, prohlubuje a vyústí ve třicetiletou válku.
Kultura
doznívá pozdní renesance a nastupuje baroko. Jeho nástup není všude přímočarý - ve střední Evropě manýrismus - styl opouštějící souměrnost a přímočarost renesanční; přináší labyrint, bludiště - jde o improvizaci.
Baroko: nový životní a umělecký směr. Byl dán novou vírou v Boha, jeho velikostí. Zaměřuje se na prvky psychologické, na zobrazení nitra lidí. Památka má člověka oslnit, ovlivnit, proto barokní chrámy i sochařství se zdobením, využívá se světla a stínu. Rozhodující je efekt, který na člověka zapůsobí.
Třicetiletá válka
1. dubna 2008 v 18:09 | Wilunka | DějepisTřicetiletá válka
Na poč. 17. stol. konfliktní politický i náboženský vývoj vrcholí vznikem třicetileté války. Ta probíhá v letech 1618 - 1648 a řeší velký náboženský konflikt. Předcházející desetiletí k ní svou povahou směřovalo. V r. 1609 se ještě zdálo, že dojde k míru. Byl uzavřen určitý typ dohody. Po r. 1612 se ale situace vyhrocuje a v r. 1618 válka vypukne.
Na poč. 17. stol. konfliktní politický i náboženský vývoj vrcholí vznikem třicetileté války. Ta probíhá v letech 1618 - 1648 a řeší velký náboženský konflikt. Předcházející desetiletí k ní svou povahou směřovalo. V r. 1609 se ještě zdálo, že dojde k míru. Byl uzavřen určitý typ dohody. Po r. 1612 se ale situace vyhrocuje a v r. 1618 válka vypukne.
Toto válčení má v Evropě několik etap:
válka česká 1618 - 1621 : má povahu stavovského povstání - nositeli jsou čeští stavové a vrcholí jejich prohrou 8.11.1620 na Bílé hoře.
válka falcká 1621 - 1623 : falcká proto, že Španělé zaútočili do Falce, porazili ji a tato válka se stala výzvou, aby se protihabsburští odpůrci v Evropě sjednotili - stalo se tak v r. 1625
válka dánská 1625 - 1629 : je organizována protihabsburská koalice - v čele Dánsko. Jejími členy byli - Velká Británie, Fridrich Falcký, vévoda Gábor Bethlen. Válečný požár se velmi rozhoří, bojuje se i na Moravě. Habsburkové v rámci záchrany do čela vojsk povolají Albrechta z Valdštejna, který útok koalice zastaví. Stává se z něj mocný politik a vojevůdce - císař ho odvolá, aby nebyl vlivnější než on sám.
válka švédská 1630 - 1635 : do války vstoupí Švédové jakožto formující se a velmi mocná evropská velmoc. Švédové okamžitě zaútočí v oblasti severního Německa - k nim se přidávají Sasové, kteří v r. 1631 obsadí Prahu. K rozhodujícímu vítězství Švédů dojde v r. 1632 u Lützenu. Jejich vojevůdce Gustav Adolf zde padne, ale Habsburkové jsou opět v defenzívě - císařskému dvoru a císaři samotnému nezbude než se obrátit na Albrechta z Valdštejna, který opět zažehná porážku Habsburků. Albrecht z Valdštejna začne údajně tajně jednat s nepřáteli, proto je v únoru 1634 úkladně zavražděn v Chebu.
válka švédsko-francouzská 1635 - 1648 : od r. 1635 vstupuje do války Francie. Typické je, že se válka nepoměrně rozšíří do dalších koutů Evropy - bojuje se v Nizozemí, Uhersku, Francii ale i v Neapolsku, Katalánsku a jinde. Od r. 1643 je jasné, že oběma táborům dochází síly. Jedná se o míru - zprvu tajně, potom veřejně. Je uzavřen v r. 1648 v Münsteru a Osnabrücku = vestfálský mír. Válka skončí nerozhodně.
Oba tábory si udržely pozice: Rakousko je pánem ve střední Evropě, Francie si rozšířila svá území o pohraniční oblasti - Sedan, Verdun a Alsasko. Švédsko se na základě třicetileté války stalo legitimní evropskou velmocí. Nejhůře dopadli čeští emigranti - domů se už nikdy nevrátili
válka falcká 1621 - 1623 : falcká proto, že Španělé zaútočili do Falce, porazili ji a tato válka se stala výzvou, aby se protihabsburští odpůrci v Evropě sjednotili - stalo se tak v r. 1625
válka dánská 1625 - 1629 : je organizována protihabsburská koalice - v čele Dánsko. Jejími členy byli - Velká Británie, Fridrich Falcký, vévoda Gábor Bethlen. Válečný požár se velmi rozhoří, bojuje se i na Moravě. Habsburkové v rámci záchrany do čela vojsk povolají Albrechta z Valdštejna, který útok koalice zastaví. Stává se z něj mocný politik a vojevůdce - císař ho odvolá, aby nebyl vlivnější než on sám.
válka švédská 1630 - 1635 : do války vstoupí Švédové jakožto formující se a velmi mocná evropská velmoc. Švédové okamžitě zaútočí v oblasti severního Německa - k nim se přidávají Sasové, kteří v r. 1631 obsadí Prahu. K rozhodujícímu vítězství Švédů dojde v r. 1632 u Lützenu. Jejich vojevůdce Gustav Adolf zde padne, ale Habsburkové jsou opět v defenzívě - císařskému dvoru a císaři samotnému nezbude než se obrátit na Albrechta z Valdštejna, který opět zažehná porážku Habsburků. Albrecht z Valdštejna začne údajně tajně jednat s nepřáteli, proto je v únoru 1634 úkladně zavražděn v Chebu.
válka švédsko-francouzská 1635 - 1648 : od r. 1635 vstupuje do války Francie. Typické je, že se válka nepoměrně rozšíří do dalších koutů Evropy - bojuje se v Nizozemí, Uhersku, Francii ale i v Neapolsku, Katalánsku a jinde. Od r. 1643 je jasné, že oběma táborům dochází síly. Jedná se o míru - zprvu tajně, potom veřejně. Je uzavřen v r. 1648 v Münsteru a Osnabrücku = vestfálský mír. Válka skončí nerozhodně.
Oba tábory si udržely pozice: Rakousko je pánem ve střední Evropě, Francie si rozšířila svá území o pohraniční oblasti - Sedan, Verdun a Alsasko. Švédsko se na základě třicetileté války stalo legitimní evropskou velmocí. Nejhůře dopadli čeští emigranti - domů se už nikdy nevrátili
Rok 1938
1. dubna 2008 v 18:08 | Wilunka | DějepisRok 1938
Představuje vrcholnou krizi ve vývoji první republiky, ohrožení nacistickým Německem, vzepětí obranných demokratických sil národa. Už v březnu 1938 bylo jasné, že Československo se brzy ocitne na programu nacistické agrese i když pod tlakem diplomatů. Byl vydán rozkaz, aby se německá vojska při pochodu na Vídeň pohybovala 15 km od našich hranic - byl to zastírací manévr. V dubnu 1938 k prvnímu útoku na republiku využili sjezdu Sudetendeutsche Partei v Karlových Varech, když K.H.Frank a Henlein přednesli osm karlovarských požadavků - znamenaly vytvoření pohraničního pásma v zemi, vytvoř. státu ve státě. Naše vláda tuto drzost odmítla, ale později byla donucena o požadavcích jednat. Sudeťákům o autonomizaci nešlo, jejich cílem bylo rozbití Československé republiky.
Představuje vrcholnou krizi ve vývoji první republiky, ohrožení nacistickým Německem, vzepětí obranných demokratických sil národa. Už v březnu 1938 bylo jasné, že Československo se brzy ocitne na programu nacistické agrese i když pod tlakem diplomatů. Byl vydán rozkaz, aby se německá vojska při pochodu na Vídeň pohybovala 15 km od našich hranic - byl to zastírací manévr. V dubnu 1938 k prvnímu útoku na republiku využili sjezdu Sudetendeutsche Partei v Karlových Varech, když K.H.Frank a Henlein přednesli osm karlovarských požadavků - znamenaly vytvoření pohraničního pásma v zemi, vytvoř. státu ve státě. Naše vláda tuto drzost odmítla, ale později byla donucena o požadavcích jednat. Sudeťákům o autonomizaci nešlo, jejich cílem bylo rozbití Československé republiky.
V květnu 1938 začali nacisté z popudu Hitlera stahovat některé své divize k našim hranicím. 21.5.1938 naše vláda odpověděla vyhlášením částečné mobilizace. Nacistická vojska se dočasně stáhla. V zemi vrcholila kampaň na obranu republiky proti nacismu dobudováním železobetonových pevnůstek podél hranic s Německem. Na poč. července 1938 na Strahově při 10. všesokolském sletu došlo k přísaze statisíců lidí: "Republiku budeme bránit a věrni zůstaneme". Německo od pozdního jara a v létě 1938 rozpoutalo novinářskou a rozhlasovou kampaň proti Československu a za odebrání Sudet.
Britská vláda posílá 31.8.1938 lorda Runcimana [ransimen] - má pozorovat situaci a britské, francouzské a posléze celé Evropě podat zprávu. Runciman nahrává Henleinovi, nechává se hostit na sudetoněmeckých statcích. Za prezidentem odjíždí jen s donucením. Koncem srpna a na poč. září 1938 byla již situace neúnosná. Hitler 12.9.1938 na srazu NSDAP v Norimberku prohlásil, že si Německo činí nároky na sudetská území. 15.9.1938 Arthur Chamberlain jede za Hitlerem. Hitler mu předloží plán na odstoupení našich pohraničních území. Chamberlain souhlasí a vrací se do Londýna. Informuje francouzskou vládu. Praze to oznámí v noci na 21. září 1938 = anglofrancouzský plán.
22.9.1938 se
Rok 1938
27.4.2006 20:16 | referáty dějepis
Rok 1938
Představuje vrcholnou krizi ve vývoji první republiky, ohrožení nacistickým Německem, vzepětí obranných demokratických sil národa. Už v březnu 1938 bylo jasné, že Československo se brzy ocitne na programu nacistické agrese i když pod tlakem diplomatů. Byl vydán rozkaz, aby se německá vojska při pochodu na Vídeň pohybovala 15 km od našich hranic - byl to zastírací manévr. V dubnu 1938 k prvnímu útoku na republiku využili sjezdu Sudetendeutsche Partei v Karlových Varech, když K.H.Frank a Henlein přednesli osm karlovarských požadavků - znamenaly vytvoření pohraničního pásma v zemi, vytvoř. státu ve státě. Naše vláda tuto drzost odmítla, ale později byla donucena o požadavcích jednat. Sudeťákům o autonomizaci nešlo, jejich cílem bylo rozbití Československé republiky.
27.4.2006 20:16 | referáty dějepis
Rok 1938
Představuje vrcholnou krizi ve vývoji první republiky, ohrožení nacistickým Německem, vzepětí obranných demokratických sil národa. Už v březnu 1938 bylo jasné, že Československo se brzy ocitne na programu nacistické agrese i když pod tlakem diplomatů. Byl vydán rozkaz, aby se německá vojska při pochodu na Vídeň pohybovala 15 km od našich hranic - byl to zastírací manévr. V dubnu 1938 k prvnímu útoku na republiku využili sjezdu Sudetendeutsche Partei v Karlových Varech, když K.H.Frank a Henlein přednesli osm karlovarských požadavků - znamenaly vytvoření pohraničního pásma v zemi, vytvoř. státu ve státě. Naše vláda tuto drzost odmítla, ale později byla donucena o požadavcích jednat. Sudeťákům o autonomizaci nešlo, jejich cílem bylo rozbití Československé republiky.
V květnu 1938 začali nacisté z popudu Hitlera stahovat některé své divize k našim hranicím. 21.5.1938 naše vláda odpověděla vyhlášením částečné mobilizace. Nacistická vojska se dočasně stáhla. V zemi vrcholila kampaň na obranu republiky proti nacismu dobudováním železobetonových pevnůstek podél hranic s Německem. Na poč. července 1938 na Strahově při 10. všesokolském sletu došlo k přísaze statisíců lidí: "Republiku budeme bránit a věrni zůstaneme". Německo od pozdního jara a v létě 1938 rozpoutalo novinářskou a rozhlasovou kampaň proti Československu a za odebrání Sudet.
Britská vláda posílá 31.8.1938 lorda Runcimana [ransimen] - má pozorovat situaci a britské, francouzské a posléze celé Evropě podat zprávu. Runciman nahrává Henleinovi, nechává se hostit na sudetoněmeckých statcích. Za prezidentem odjíždí jen s donucením. Koncem srpna a na poč. září 1938 byla již situace neúnosná. Hitler 12.9.1938 na srazu NSDAP v Norimberku prohlásil, že si Německo činí nároky na sudetská území. 15.9.1938 Arthur Chamberlain jede za Hitlerem. Hitler mu předloží plán na odstoupení našich pohraničních území. Chamberlain souhlasí a vrací se do Londýna. Informuje francouzskou vládu. Praze to oznámí v noci na 21. září 1938 = anglofrancouzský plán.
22.9.1938 se koná obrovské shromáždění před parlamentem a filozofickou fakultou, které si vymůže demisi Hodžovy vlády. Je jmenována vláda generála Syrového. Chamberlain za Hitlerem spěchá znovu, do Bad Godesberg - dnešní předměstí Bonnu. Hitler vysloví další nároky - jednání je přerušeno. Chamberlain se vrací do Londýna, vzkáže do Prahy, aby prezident jednal, jak uzná za vhodné. 23.9.1938 Beneš podepíše všeobecnou mobilizaci. Zdálo se, že Československo a Evropa se bude proti Hitlerovi bránit. Západním demokraciím se do války nechtělo. Mussolini doporučí na 29.9.1938 svolat mnichovskou konferenci - zúčastní se jí Anglie, Francie, Německo, Itálie a zde se velmoci dohodnou na odstoupení našich pohraničních území. Do Prahy je vzkaz pouze dán na vědomí. Od rána 30.9.1938 jedná vláda a v poledne Československo přijme s účinností od 1.10.1938 mnichovský diktát. Ztratili jsme tak třetinu území, čtyři pětiny nerostných surovin. Mnoho Čechů přišlo o domov; ztratili jsme opevnění. Hranice šla kousek od Plzně.
koná obrovské shromáždění před parlamentem a filozofickou fakultou, které si vymůže demisi Hodžovy vlády. Je jmenována vláda generála Syrového. Chamberlain za Hitlerem spěchá znovu, do Bad Godesberg - dnešní předměstí Bonnu. Hitler vysloví další nároky - jednání je přerušeno. Chamberlain se vrací do Londýna, vzkáže do Prahy, aby prezident jednal, jak uzná za vhodné. 23.9.1938 Beneš podepíše všeobecnou mobilizaci. Zdálo se, že Československo a Evropa se bude proti Hitlerovi bránit. Západním demokraciím se do války nechtělo. Mussolini doporučí na 29.9.1938 svolat mnichovskou konferenci - zúčastní se jí Anglie, Francie, Německo, Itálie a zde se velmoci dohodnou na odstoupení našich pohraničních území. Do Prahy je vzkaz pouze dán na vědomí. Od rána 30.9.1938 jedná vláda a v poledne Československo přijme s účinností od 1.10.1938 mnichovský diktát. Ztratili jsme tak třetinu území, čtyři pětiny nerostných surovin. Mnoho Čechů přišlo o domov; ztratili jsme opevnění. Hranice šla kousek od Plzně.
Buddhismus
1. dubna 2008 v 18:07 | Wilunka | DějepisBuddhismus
Jedná se o druhé indické náboženství, které vzniklo ve starých indických dobách, je mladší než hinduismus . Je spjato s životem, postavou a vystupováním bájného Buddhy (560-480), žil 80 let, stal se zakladatelem nového buddhistického učení.
Jedná se o druhé indické náboženství, které vzniklo ve starých indických dobách, je mladší než hinduismus . Je spjato s životem, postavou a vystupováním bájného Buddhy (560-480), žil 80 let, stal se zakladatelem nového buddhistického učení.
Od počátku, kdy buddhismus spatřil světlo světa, vyvstává základní problém, jestli se jedná o skutečné náboženství a náboženský systém původního rázu nebo zda se jedná o projekt morální (mravní) - o soubor mravních zásad a principů, které mají sloužit jako návod pro lidské žití. Tento princip se projevuje v jeho tradici a vnitřní diferenciaci jeho nástupců a následovníků.
Buddha se narodil roku 560 př.n.l., zprvu žil jako mnoho mesiášů jako normální člověk, oženil se, měl syna, ale už v době své zralosti, když viděl bídu světa, bolesti, konflikty a neřesti, začal meditovat a došlo k jeho vnitřní proměně, která se nazývá bódhi a znamená vnitřní procitnutí, duchovní zjitření, osvícení duše a on začíná hledat metody a způsob, jak stav věcí na zemi změnit. Medituje a stane se hlasatelem nové víry (nového náboženství, nového mravního učení). Patří mezi myslitele, kteří si předpověděli smrt, vycítil zánik svého života. Když se u něj tyto pocity dostavily, odešel do milovaného Vesálí, kde umírá.
Základní principy buddhismus
Celé jeho myšlení je založeno na dvou základních principech:
Celé jeho myšlení je založeno na dvou základních principech:
Buddha přináší zajímavou filozofickou reflexi. Tvrdí, že veškeré problémy tohoto světa jsou dány tím, že člověk má potřeby, které přerůstají v chtíče a tím, že je nepřekonává, ale uspokojuje, tady vzniká zlo (jejich naplnění vytváří kontroverzní situace, z kterých plyne zlo). Nejde jen o chtíče ekonomické, materiální, ale jde i o sex, chce věci řešit fundamentálně (zásadně odmítat, překonávat).
vytváří pocit blaženosti = nirvána. Člověk k nirváně dospěje, když potlačí své chtíče, odmítne je, bude si počínat buddhisticky = zásadově a principově.
Druhy buddhismu
V ohlasu na Buddhovo učení se vytvořila veliká buddhistická tradice, která svým způsobem lépe vysvětluje jeho duchovní principy a zásad:
vytváří pocit blaženosti = nirvána. Člověk k nirváně dospěje, když potlačí své chtíče, odmítne je, bude si počínat buddhisticky = zásadově a principově.
Druhy buddhismu
V ohlasu na Buddhovo učení se vytvořila veliká buddhistická tradice, která svým způsobem lépe vysvětluje jeho duchovní principy a zásad:
linie - hínajána: její příslušníci = hínajánisté chápou Buddhovo učení jako mravní systém, podle něhož žijí a s ním se ztotožňují. Hínajánistům je Buddhovo učení mravním návodem pro jejich pozemské působení.
linie - mahájána: mahájánisté na rozdíl od hínajánistů chápou Buddhův odkaz nejen mravně, ale i nábožensky přesahově, Buddhovu nirvánu chápou transcendentálně ve spojení s Buddhou, toto spojení s Buddhou nazývají bódhisattva.
linie - lámaismus: týká se hlavně Tibetu, odnož mahájánismu se silným zdůrazněním lidskosti a humanity. Hlavním krédem lámaismu je - Nezabiješ!
Místní kněží se dělí - pančasalanové (organizace) a dalajlámové (skuteční duchovní činitelé). Dalajlámů je dosud 14, tato funkce se nedědí ani nevolí, dalajláma se hledá podle převtělení, zásadním pomocníkem při jeho hledání jsou nezvyklé přírodní úkazy (zvláštní souvislost s křesťanstvím - narození Krista zvěstovala hvězda betlémská).
linie - mahájána: mahájánisté na rozdíl od hínajánistů chápou Buddhův odkaz nejen mravně, ale i nábožensky přesahově, Buddhovu nirvánu chápou transcendentálně ve spojení s Buddhou, toto spojení s Buddhou nazývají bódhisattva.
linie - lámaismus: týká se hlavně Tibetu, odnož mahájánismu se silným zdůrazněním lidskosti a humanity. Hlavním krédem lámaismu je - Nezabiješ!
Místní kněží se dělí - pančasalanové (organizace) a dalajlámové (skuteční duchovní činitelé). Dalajlámů je dosud 14, tato funkce se nedědí ani nevolí, dalajláma se hledá podle převtělení, zásadním pomocníkem při jeho hledání jsou nezvyklé přírodní úkazy (zvláštní souvislost s křesťanstvím - narození Krista zvěstovala hvězda betlémská).
Odnože lámaismu
džinismus - tvůrce a zakladatel Vardhamána Mahávíra (zvaný Džina = vítěz), vypjatá hodnotová stránka Nezabiješ!, dokonce používají roušky (=akisma), aby nevdechli hmyz - brání dýchací cesty
sikismus - zdůrazňuje lásku člověka k člověku
Buddhismus je svou typologií asijský typ náboženství s větším zdůrazněním meditativního přístupu než u hinduismu, také se v něm uplatňuje jóga. V Indii byl zatlačen hinduismem (vyznává ho pouze 1 % Hindů).
džinismus - tvůrce a zakladatel Vardhamána Mahávíra (zvaný Džina = vítěz), vypjatá hodnotová stránka Nezabiješ!, dokonce používají roušky (=akisma), aby nevdechli hmyz - brání dýchací cesty
sikismus - zdůrazňuje lásku člověka k člověku
Buddhismus je svou typologií asijský typ náboženství s větším zdůrazněním meditativního přístupu než u hinduismu, také se v něm uplatňuje jóga. V Indii byl zatlačen hinduismem (vyznává ho pouze 1 % Hindů).
Hlavním odpůrcem buddhismu je islám. K buddhismu se hlásí řada západních intelektuálů pro jeho humanistickou podstatu, přenesl se do jiných zemí Srí Lanka (Cejlon).
Hinduismus
1. dubna 2008 v 18:05 | Wilunka | DějepisHinduismus
Výchozím náboženstvím staré Indie a světového společenství vůbec, které kromě pozemských východisek stylizovalo i náboženský přesah = existenci boha mimo člověka, je staroindický hinduismus. Je spjato s civilizací starověkých Hindů, jedné z prvních civilizačních vln indických = kolem r. 3000 př. n. l .
Výchozím náboženstvím staré Indie a světového společenství vůbec, které kromě pozemských východisek stylizovalo i náboženský přesah = existenci boha mimo člověka, je staroindický hinduismus. Je spjato s civilizací starověkých Hindů, jedné z prvních civilizačních vln indických = kolem r. 3000 př. n. l .
Náboženství samo je mladší. Lidé se začali nejprve společensky diferencovat na: brahmáni = kněží, kšátriové = úředníci, vajšové = řemeslníci a šúdrové = nejchudší vrstva. Náboženské představy nastoupily až později, po této diferenciaci společenské a sociální - asi 2000 př. n. l. V té době existovaly dvě náboženské vlny, přičemž první vlnu staroindickou nazýváme náboženstvím véd a druhou upanišad.
Védy
Jejich vznik spadá do období 1500 - 1000 let př. n. l. Jde o soubor literárních památek (hl. básní, ale i zpěvů a mýtů), které jsou souhrnně obrazem staroindického života. Podstatné je, že mají i výrazně náboženské ladění a lze z nich to ranné náboženství starých indů vyčíst = jsou to texty nejen literární, ale i náboženské. Uctívali dva bohy, jsou jimi Agnu a Indra. Toto védské náboženství je ještě pozemské, pozemsky kultické a hlavním nástrojem tehdejšího boha je oběť člověka. Indové se domnívali, že boha si lze usmířit obětí.
Jejich vznik spadá do období 1500 - 1000 let př. n. l. Jde o soubor literárních památek (hl. básní, ale i zpěvů a mýtů), které jsou souhrnně obrazem staroindického života. Podstatné je, že mají i výrazně náboženské ladění a lze z nich to ranné náboženství starých indů vyčíst = jsou to texty nejen literární, ale i náboženské. Uctívali dva bohy, jsou jimi Agnu a Indra. Toto védské náboženství je ještě pozemské, pozemsky kultické a hlavním nástrojem tehdejšího boha je oběť člověka. Indové se domnívali, že boha si lze usmířit obětí.
Upanišady
Toto náboženství spadá do období 1000 - 500 let př. n. l. Jedná se o dvě stě textů především literárních, ale současně i náboženských - lze z nich vyčíst náboženské zásady. Upanišady mají také dva symbolické bohy - jmenují se Šiva a Višňu. Náboženskou problematiku řeší náročněji, a to způsobem přesahovým. V tom smyslu je tato náboženská vlna velmi moderní a neliší se tolik od zcela moderních náboženství. Podstata přesahu je v tom, že uznávají druhého boha - prvním je Brahma, který podle hinduistů existuje mimo člověka a tento svět. Tím druhým je Atmán, který je uvnitř člověka. Když srovnáme hinduistický přesah s katolictvím zjistíme, že Brahma je Bůh otec - mimo tuto zemi a Atmán je lidské svědomí.
Toto náboženství spadá do období 1000 - 500 let př. n. l. Jedná se o dvě stě textů především literárních, ale současně i náboženských - lze z nich vyčíst náboženské zásady. Upanišady mají také dva symbolické bohy - jmenují se Šiva a Višňu. Náboženskou problematiku řeší náročněji, a to způsobem přesahovým. V tom smyslu je tato náboženská vlna velmi moderní a neliší se tolik od zcela moderních náboženství. Podstata přesahu je v tom, že uznávají druhého boha - prvním je Brahma, který podle hinduistů existuje mimo člověka a tento svět. Tím druhým je Atmán, který je uvnitř člověka. Když srovnáme hinduistický přesah s katolictvím zjistíme, že Brahma je Bůh otec - mimo tuto zemi a Atmán je lidské svědomí.
Další principy
Hinduistickému náboženství jsou vlastní některé další principy:
Hinduistickému náboženství jsou vlastní některé další principy:
reinkarnace - věří a předpokládají, že lidská duše nežije jen jedním životem, že se převtěluje, tedy reinkarnuje.
karma - posmrtná blaženost. Nechápou ji pozemsky, ale přesahově = transcendentálně jako ztotožnění s bohem. Karmy se dostane tomu člověku, který žil po celý život mravně, slušně a vstřícně.
hinduismus velmi dá na náboženskou průpravu, která se nazývá meditace. Jedná se o pravidelné lidské zklidnění, rozhovor s bohem. Je to prvek, který se uplatňuje i v moderních náboženstvích. Vyloženě technickou pomůckou je jóga.
V současné Indii je hinduismus předním náboženstvím, vyznával ho Gándí, Tcháchur. Jeho odpůrcem je islám.
karma - posmrtná blaženost. Nechápou ji pozemsky, ale přesahově = transcendentálně jako ztotožnění s bohem. Karmy se dostane tomu člověku, který žil po celý život mravně, slušně a vstřícně.
hinduismus velmi dá na náboženskou průpravu, která se nazývá meditace. Jedná se o pravidelné lidské zklidnění, rozhovor s bohem. Je to prvek, který se uplatňuje i v moderních náboženstvích. Vyloženě technickou pomůckou je jóga.
V současné Indii je hinduismus předním náboženstvím, vyznával ho Gándí, Tcháchur. Jeho odpůrcem je islám.
Občanská válka v USA
1. dubna 2008 v 18:01 | Wilunka | DějepisObčanská válka v USA
Jedná se o další událost, která ve 2. pol. 19. stol. přispěla k modernizaci světa a jeho větší demokratizaci. Probíhala v letech 1861 - 1865. Změnila USA a stala se výzvou pro vývoj v ostatních zemích i pro vývoj mimoamerických kontinentů. Dějiny USA se po vyhlášení samostatnosti vyvíjely tak, že USA se stále dotvářely a vnitřně diferencovaly územně i politicky. Od Francie dostaly Luisianu, od Ruska Aljašku, od Španělska Floridu a po válce s Mexikem získaly Texas a některé další jižní oblasti. Na přelomu 1. a 2. pol. 19. stol. to byla obrovská země.
Hranice byly tvořeny: na severu byla jezera, na jihu Mexiko, na východě Atlantik a na západě Pacifik. Zemi byla vlastní soběstačnost ve výrobě potravin a také měla i nekonečné zásoby nerostného bohatství. Proto někteří politikové, např. James Monroe vytvořili teorii "Amerika Američanům" a do vínku USA dali izolacismus. Základní problém USA byl ten vnitřní. Spočíval v tom, že severovýchod USA byl průmyslově rozvinutý, rodila se tam vrstva podnikatelů, převládl buržoazní režim. Jih a západ USA byl zaostalý, přežívalo tam moderní otroctví.
V r. 1854 byla založena Republikánská strana - vznikl pokus se zaostávajícím jihem něco dělat - dvě tendence:
vyhlásili program rušení otroctví
rozhodli se, že budou přidělovat neobsazenou půdu.
V r. 1860 je za Republikánskou stranu novým prezidentem zvolen Abraham Lincoln - ztotožní se s jejím programem. V r. 1861 se ujme moci, situace v zemi vede k občanské válce, protože 11 jižních kolonií se odtrhne, vytvoří vlastní konfederaci, hl. městem je Richmond a prezidentem Davidson. Mezi USA a jedenácti provinciemi se rozpoutá válka občanské povahy. První boje - v čele severních armád stojí generál Grant a v čele jižních armád stojí generál Lee. Jižané zprvu vyhrávají, až od r. 1862 dochází ke změně v důsledku toho, že prezident Lincoln zruší otroctví a dá souhlas k obdělávání ladem ležících polí. Boje pokračují, ještě na podzim r. 1864 se intenzivně bojuje.
Občanská válka v USA = "Sever proti jihu" je ukončena na jaře 1865 vítězstvím severu a obnovením a scelením jednotného území USA. Lincoln na situaci doplatí životem - v dubnu 1865, několik dní po skončení občanské války při oslavách vítězství ve Washingtonském divadle je zabit najatým vrahem.
Vítězství severu je logické, protože zvítězila vyspělejší společnost, která nastupovala cestu moderního kapitalismu a rozvoje včetně dokonalejších technologií i uplatnění a prosazení liberálnějšího režimu.
V příštích dvanácti letech = 1865 - 1877 nastává hvězdný rozvoj mladých Spojených států amer., a to ve všech oblastech jejich života. USA se v tomto údobí propracovávají do pozice světové ekonomické i kulturní velmoci. Mění se tvářnost amerických měst - zvedají stavby do výšky. Rozhodujícím motorem byl nástup soukromé iniciativy člověka, která je nezastupitelná.